Sedím v divadle Ponec u kavárenského stolku s Honzou Ungerem, který si objednává hermelín s tousty, a Ondřejem Slavíkem, který se baví s mojí fotografkou o Bratislavě. Lidé sedí na baru, do toho odchází divadelníci, kteří se s kapelou dobře znají a vyměňují si s nimi pozdravy, polibky. Konečně se mi daří oživit techniku - éterická a rytmická půlka Zrní je ve skvělé náladě, popíjí pivo a dělí se se mnou o cenné zkušenosti, zážitky a postřehy z dob jak minulých, tak přítomných.

S Ondřejem jste všichni Honzové a vaše město je Kladno. Je ve vaší tvorbě nějaký otisk okolí a domova? A co máte na Kladně nejraději?

Ondřej Slavík: Kladno nás zásadním způsobem ovlivnilo, protože je to naše domovské město a je hodně specifické. Hodně lidí ho považuje za ošklivé. U nás je to dáno hlavně tím, jak tam vyrůstáme mezi paneláky s opuštěnými místy, kde bývaly tisíce lidí a teď tam jsou jen divoké břízy. Tahle zvláštní estetika se na nás podepsala a promítla se zásadně do naší hudby.

Jan Unger: Taková apokalypsa. Já myslím, že bez jakéhokoliv konceptu je každý hodně ovlivněn místem, kde vyrůstá. My na tom stavíme, bereme své kořeny s vážností a nehodláme se nikam stěhovat. Tohle nás vytvořilo a obohatilo. Máme to místo rádi a hledáme si v něm to nejhezčí.

Ondřej Slavík: Člověk se cítí tak svázán s tím místem, že mu chce něco vrátit. Je příjemné vidět, že naše hudba plodí úspěch, i tím jsme našemu domovu vděční.

Přirozeně. Ta tvorba je osobitá, sám jsem se k Zrní dostal přes islandské umělce, na mysli mám především Jónsiho a Sigur Rós. Jste si trochu podobní, inspirovala vás jejich hudba?

Ondřej Slavík: Jasně, Honza je Jónsimu podobný, to je asi nejdůležitější (smích). Dělám si legraci, my jsme Sigur Rós znali už před několika lety, bylo to díky jedné kamarádské kapele, jmenovali se Hrnce z kredence, kteří je hráli, tak jsme se s tou hudbou seznámili. Samozřejmě nám byla blízká, má to podobnou poetiku, ovlivněnou přírodou.

Jan Unger: Často je to tak, že nějaká kapela se snaží podobat se co nejvíc svému vzoru, což u nás neplatí. My jsme nikdy Sigur Rós nějak neprožívali, spíš jsme v jisté fázi měli stejný nebo podobný pohled na svět, stejně jako energii, kterou hudbou vysíláš. Pak jsou samozřejmě ještě podobnosti vzhledové, ale třeba i to, jak vysoko zpívám - to je zas dáno konstitucí, že jsme s Jónsim oba malí a hubení. Stejně jako my jsou napojení na přírodu, jsou z Islandu, tam je ta příroda s hudbou velice silně svázaná.

Ondřej Slavík: A to nás i odděluje od pražských kapel, které se snaží vzhlédnout v nějakém vzoru, "chceme hrát kytarovku jako tahle indie garážovka", tohle přesně my neděláme, nechceme se nikomu podobat. Čerpáme z okolí.

Mezi "Voní" a "Hrdinou" je mnohem větší žánrová mezera, než je tomu s novou deskou. Našli jste s "Hrdinou" svoje místo v hudbě?

Jan Unger: "Voní" jsme vydávali po devíti letech našeho působení a shrnovalo vše, co jsme do té doby dělali. Už na konci "Voní" jsme už ale hudebně věděli, co jsme, a to se potom u "Hrdiny" naplno projevilo. Celou tu dobu jsme si hledali svůj vyjadřovací jazyk, který měl jít z našeho jádra. Na tom jsme si hodně zakládali, nepoužívat nějaký zaběhlý tvary, ale jít zespoda. Samozřejmě jsme museli použít věci, bez kterých to nejde.

Ondřej Slavík: "Voní" hrozně pomohlo. Za ní jsme si udělali myšlenkovou čáru s tím, že období před první deskou bylo jakési zrcadlo toho, co chceme dělat. Například v "Hlíně", kde Honza začal dělat ty svoje pazvuky, je přesně to, co jsme chtěli dělat. "Voní" je pěkná deska, která nám posloužila i k sebereflexi. "Hrdina" pak vyrůstal na širším a novém myšlenkovém konceptu.

Přesně tak jsem si to představoval, "Hrdina" má kromě změny zvuku silnou vůni lidovky. Krom textů se to odrazilo i například v popěvcích z "Loadingu", v nástrojích... Ta vůně je skvělá, co vás k ní inspirovalo?

Jan Unger: Já si přesně pamatuju ten moment, který je pro tenhle tvůj pocit zásadní. Byli jsme na soustředění v Krkonoších, byl pozdní podzim, samý mlhy, ve kterých jsme improvizovali na téma nějakého počítačového panáčka, který je ve světě a zažívá tam trable. Opili jsme se a někdy ve dvě hodiny ráno jsme se drželi za ramena a zpívali moravské lidovky, z čehož vlastně vznikl "Loading", což byla čistá radost pod vlivem našich předků. Lidovky mluví o atmosféře naší krajiny a vnímáme je jako kořeny. Z motivu "Loadingu" jsme se potom zpětně vraceli k desce, chtěli jsme vyjádřit návaznost na přírodu, pravdivost, skutečnost, že stojí za to si věci prožít, i když jsou drsný. To vše na panáčkovi ve hře, která je jinak striktní.

Ondřej Slavík: V té chvíli jsme se vykašlali na kapelu, v tom opilém stavu jsme se brali jako čtyři kámoši, zpívající lidovky, a tahle spontánní přirozená radost je vlastně základem té lidovosti.

Zkrátka řádná tvůrčí nálada. Když se bavíme o tvořivosti, co aktuální deska "Soundtrack ke konci světa"? Na stránkách máte popsané příběhy, které se k jejímu nahrávání váží. Opravdu jste si nahrávání takhle užili a máte nějaké recepty pro tvůrčí činnost?

Ondřej Slavík: Pro nás to bylo zase unikátní, zase jsme byli zavření na chatě, jamovali jsme s alkoholem...

Jan Unger: A copánky. Sýrový jsme měli.

Musicserver: Jo, korbáčíky.

Ondřej Slavík: A prostě jsme jamovali. Minimálně půlka písní vznikla tímhle způsobem, Honza pak dodal texty nebo se trochu změnila forma. Muzikantsky jsme si našli svůj zvuk a v těch stavech jsme na sebe reagovali čistě hudebně tak, že výsledek potom vznikal mimo nás, spontánně. Například "Hýkal" nebo "Líto" jsou takřka do noty stejné jako byly při nahrávání, ty písně se skoro nezměnily.

Je legrační, že zmiňuješ zrovna "Hýkala" a "Líto", protože jsou to spolu s dalšími písněmi na novém albu ty, které jste už před vydáním desky hráli živě. Budete takto pokračovat v hraní nového materiálu lidem?

Jan Unger: Je to trochu jinak, my jsme například u "Hrdiny" hráli písně z desky živě před vydáním, a pak jsme je teprve začali nahrávat. Teď se poprvé stalo to, že těch asi pět písniček jsme poprvé jako kapela zahráli až při nahrávacím procesu. Dokonce jsme se teď museli ty písně zpětně učit, poslechli jsme si nahrávku a říkali si "co tam vlastně hraješ?". A asi čtrnáct dní před nahráváním jsme si uvědomili, že máme ještě dost dobrého materiálu, tak jsme se zase zavřeli a dotvořili písně, které fanoušci vůbec neznají a do desky jsme je protlačili. Jsme rádi, že se to v tomto pořadí nakonec povedlo.

Ondřej Slavík: Já doteď vlastně pořád ještě nevím, jak to tam vlastně hraju (smích).

Na "Soundtracku" zníte sebevědomě a ve skvělé formě. Myslíte si, že se s každou novou deskou otevíráte širšímu okruhu posluchačů? Koneckonců vaše nahrávky jsou žánrově čím dál víc přístupnější.

Ondřej Slavík: Myslím, že ano, a je to tak správně. Nechceme mít předsudky o sobě jako o nějaké avantgardě nebo alternativě. Máme rádi, když je náš vzkaz srozumitelný, nesmí být funkční pouze sám pro sebe.

Jan Unger: Já chtěl od začátku dosáhnout naší ryzí zpovědi, ale že to bude mluvit k širšímu publiku. Však to je smyslem muzikanta - můžeš hrát ve sklepě sám pro sebe, zavřít se tam, proč ne. Ale co nás baví, proč lezeme ven a hrajeme na pódiích - abysme tyhle naše vnitřní pocity šířili dál. Jsem strašně rád, že se (doufám) daří mluvit k čím dál tím víc širšímu publiku a zároveň je to pořád to ryzí v nás, bez ústupků. Šíření hudby znamená i šíření naší filozofie. Jakmile bychom měli začít dělat ústupky, to je konec.

Přesně tak to působí, vaše živá vystoupení mají silnou energii. Co máte nejraději na hraní před fanoušky a koncertujete raději v klubu nebo pod širým nebem?

Ondřej Slavík: Oboje má něco do sebe, ale možná mám trochu radši kluby. To je asi tím, jak jsme tam spolu zavřený - jsme si blíž s lidma, je snadnější komunikace. Honza o tom ví ještě víc, já to od bicích posuzuji těžce.

Musicserver: Ale tak ty taky chodíš k lidem, třeba u beatboxu.

Ondřej Slavík: Jasně, mě baví už jenom to, že jdu jednou za čas s harmonikou mezi lidi a najednou vidíš, jak se všichni chytají. Je to takové zbratření - všichni se ladíte na stejnou vlnu a komunikujete nenormálním, velmi příjemným způsobem.

Jan Unger: Jste v tu chvíli jedna rodina, to se na festivalu nikdy nemůže stát. Volný prostor, lítá to jen tak do vzduchu. Na druhou stranu například pro mě je na tom zase moc hezké to, že tam vidíš přírodu, což bývá hodně inspirativní. S lidmi se tam ale nikdy nestane to, co se může stát v klubu.

Ondřej Slavík: Ale jsou výjimky. Vybavuji si hraní na open airu, kde bylo hodně lidí a všichni do toho s námi šli naplno.

V září jste hráli na Grabštejnu, v rámci ethno festivalu Grabštejn World Fest.

Jan Unger: To byl ten uzavřený hrad, to je vlastně přesně to, o čem Ondřej mluvil.

Ondřej Slavík: To byl takový kompromis, hráli jsme na nádvoří, který bylo zdmi uzavřené, kde vzniklo něco takového, co jsem řekl.

Jan Unger: Možná je to těmi zdmi, že to zachytí. Teď je otázka, co tedy vlastně zachycují - opravdu možná ten ohraničený prostor nějakou energii zachycuje. >

V době konání olympijských her jste jako kapela letěli do Londýna. O co přesně šlo, zašli jste si poslechnout nějakou britskou muziku, měli jste čas?

Jan Unger: Neměli jsme moc času, jeli jste tam s VerterDance odehrát taneční představení, ke kterému jsme dělali hudbu. Zážitek to byl pro dva z nás, kteří nikdy předtím neletěli letadlem, a moje máma k tomu všemu asi před deseti lety předpověděla, že v roce 2011 nejlepší kapela z Česka umře při letecké havárii. My si vždy mysleli, že to budeme my, před tím letem jsme si to uvědomili a říkali jsme si: "Co když se sekla o rok a my teda budeme ta nejlepší kapela?" Naštěstí jsme doletěli, takže nebudeme nejlepší česká kapela. Nejlepší na tom byl ten příjemný koncert, co jsme tam odehráli a ta cesta v letadle. Na zpáteční let jsme si koupili dvě lahve whisky a oslavili jsme to s letuškami.

Ondřej Slavík: Byly prázdný, když jsme přistáli.

Můžete dát našim čtenářům nějaké tipy na vaše hudební oblíbence nebo nové objevy?

Ondřej Slavík: Určitě, já teď prošvihl naprosto skvělý koncert v Akropoli, Nils Frahm, Olafur Arnalds a Winged Victory For The Sullen. Teď mám tu hudbu doma a je to přesně poloha, kde jsme i my, je to dost ambientní, což mám moc rád.

Jan Unger: Potvrzuji, sjíždím teď dvě alba Nilse Frahma a jsem z toho nadšený, doporučuji.