Řízné kytary se na "Akrobatovi" střídají s melancholickými syntezátory a sofistikovanost podává ruku živelnosti. Po předchozích třech albech se ústecká kapela UDG rozhodla do svých přímočarých rockových písniček naroubovat elektroniku a syntezátory producenta Armina Effenbergera, známého hlavně z fungování v kapele Cartonnage. Jeho příchod znamenal pro UDG změnu celkového zvuku i nový přístup k aranžím skladeb. S odvahou skutečného akrobata se tak spustili nad pomyslnou propast, část starých fanoušků bude totiž zcela jistě nad jejich novým albem tápat.

Ostatně ona otázka: "A jsou to vůbec UDG?" vás napadne při poslechu titulní skladby alba. Hostuje v ní totiž Ota Klempíř z J.A.R. a ztělesňuje onoho akrobata, jenž "právě tančí nad propastí". Rytmika skladby se proměňuje a klouže někde mezi rockovým feelingem a hiphopovou pravidelností, aby se v refrénu spojila v divokou a ostrou řežbu hlasů i jednotlivých nástrojů. Mezihra, v níž zpěvák Petr Vrzák jen tiše šeptá, náladu skladby zase uklidňuje a vrací posluchače jakoby zpět k UDG. Právě Petr Vrzák před vydáním alba prohlásil, že tentokrát si ty řízné kytary fanoušci budou muset na desce víc hledat. Není to ovšem případ všech skladeb, úvodní "Sám spát" sice zahajuje zvuk syntezátorů, ale elektrická kytara v ní záhy přebírá prim, stejně jako zpěvákovo emoční "šílení" nad samotou.

Neobvyklé spojení na Akrobatovi ale přinášejí i texty. O poznání hloubavější než dřív se tu UDG svěřují se svými vnitřními zápasy, strachy i nesplněnými sny - a právě kombinace místy skutečně až existencionálních textů s výrazně odlehčeným zvukem dodává skladbám kouzlo, které nezmizí po prvním ani stém poslechu. Nebýt toho, UDG by zřejmě spadli hluboko do vlastních myšlenek a klišé, se kterými si na dřívějších albech pohrávali jako kočka s myší. V některých písničkách se tenhle posun povedl lépe, v jiných to trochu tou prázdnou pózou přece jen zavání ("Vzdálení", "Modlitba" či "Zločin a trest"). Velká slova s sebou ale mají nést velké činy a UDG patří velké znaménko plus za změnu, kterou se nebáli podstoupit.

Mezi vrcholné části desky patří skladba "Najednou", která z něžných poloh během okamžiku vystoupá opět až kamsi do divoce halasných sfér. S melodií navíc skvěle koresponduje text, tentokrát výhradně hravě pozitivní. Z koncepce desky vybočují "Pádové otázky", které album prezentovaly coby singl. Odměřený tón a zběsilé tempo podobající se nějaké rýmované odrhovačce posluchače proberou sice z melancholie, jednoduchá melodie má ale bohužel právě v tomhle případě tendenci lézt vám po třetím poslechu krkem. Rozčarování ale spraví následující "V atmosférách" a místy výrazně eklektické "Rozezpívání". Když člověk zatlačí slzu nad faktem, že z muziky UDG zmizel saxofon, je "Akrobat" i přes mezižánrové rozpětí nejcelistvější deskou, jakou kdy vydali.

Na jeho poslech si ale posluchač musí nechat nějaký čas a počkat, až mu skladby v uších a hlavě pomalu dozrají. Nemusí přitom mít ani strach, že než si v písničkách najde "to svoje", melodie a texty mu polezou na nervy. V případě "Akrobata" je to až na výjimky přesně naopak - už tento pouhý fakt svědčí o tom, že UDG angažováním nového producenta chybu neudělali. Podařilo se jim zkombinovat svou starou podobu s novými vizemi a na svět tak přišla originální deska s příjemným zvukem, na níž ale jako vždy v jejich případě nechybějí jasně čitelné hity (jako třeba "Sám spát"). "Akrobat" je za mě pro UDG, i přes mírné výhrady, tím správným krokem vpřed.