Koncertu legendární britské kapely Pink Floyd se už asi těžko dočkáme. Naštěstí jsou tady hudební projekty, které se nám to snaží vynahradit. Několikrát hrála v České republice skupina The Australian Pink Floyd Show, která vznikla roku 1988 v australském městě Adelaide. Vzhledem k tomu, že jsou Pink Floyd skutečně ceněnou kapelou, vznikla další skupina, která dělá to samé - Brit Floyd. I když jde v obou případech pouze o revivalovou kapelu, snaží se do toho dát jejich hudebníci kromě precizního zahrání a odzpívání skladeb také vlastní hodnotu. A tou je show. Audiovizuální show se vším všudy. Pražský koncert v O2 areně je jasným důkazem, že i takový projekt má v dnešní době smysl.

Avizované vystoupení se odehrálo ve čtvrtek večer, začátek byl ohlášen na osmou hodinu. Většinou nebývá zvykem začínat přesně na čas, nicméně Brit Floyd čekala skutečně dlouhá show, takže vše začalo včas. Nejednalo se o klasický koncert, při kterém se stojí, v hale byly připravené židličky k sezení. Téměř zaplněnou arénu zahalila tma a zazněly první tóny. Správný fanoušek Floydů okamžitě zpozorněl a zjistil, že otvírákem není nic jiného, než první část "Shine On You Crazy Diamond", jedna z nejlepších skladeb Floydů vůbec, která byla kvůli své délce (téměř půl hodiny) rozdělená na dvě části, protože se na elpíčko nevešla celá.

Koncert bych rozdělen na poloviny, které oddělovala dvacetiminutová přestávka. Na pódiu kromě tvrdého jádra (zpěv, kytara, bubny, klávesy a saxofon) nechyběl ani vokální doprovod čtyř slečen. Ačkoliv mezi nimi nebyla Clare Torry, zpěv v písni "The Great Gig In The Sky" dopadl víc než skvěle a zpěvačka se dočkala obrovského aplausu.

Akustika v hale při podobných koncertech většinou dělá neplechu, nicméně tady byl zvuk celkem obstojně zvládnut. Pódium se skládalo z digitální obrazovky ve formě půlkruhu s menším kruhem uvnitř a desítkou barevných světel okolo. Na obrazovkách se přehrávala tématická videa k aktuálně hraným skladbám. Někdy to byly vyloženě videa, jindy fotografie či barevné kaleidoskopické obrazce. Obzvlášť pěkný vizuál si vysloužila hned na začátku hraná "See Emily Play" nebo v druhé části "Time". To však nebylo vše. Při jedenáctiminutovém tracku "Pigs (Three Different Ones)" se na levé straně pódia objevilo obrovské létající prase s rudě blikajícíma očima.

Světla jsou kapitolou samou o sobě. Většina koncertů se snaží mít světelné efekty propracované. V případě Brit Floyd jsem si tím byl jistý. Každý efekt byl tam, kde má být. Nejlepší světelné momenty byly nepochybně při dvacetiminutovém opusu "Echoes" (to byla vlastně i nejlepší část koncertu), dále u všemi známé klasiky "Another Brick In The Wall Part 2" (která se neobešla bez úvodního "The Happiest Days Of Our Lives") a nervózně znějící "One Of These Days", otvírák z desky "Meddle". Epileptici by asi nadšení nebyli, každopádně to stálo za to. Při závěrečné sérii písniček z koncepčního alba "The Wall" sehráli hudebníci známé scénky z filmu. Gradující tempo se zastavilo teprve až na konci úžasného sóla v "Comfortably Numb". Když kapela odešla z pódia, bylo jasné, že přijde ještě přídavek. Byla jím rychlá "Run Like Hell". Trochu mě zamrzelo, že nezazněla úžasná "High Hopes", která mi jako přídavek do konceptu koncertu zapadá lépe.

Čtvrteční koncert z celosvětového turné Brit Floyd v pražské O2 areně byl povedený, všechno bylo hudebně i vizuálně odvedeno do naprostého detailu. Tedy alespoň takový jsem měl pocit z této Pink Floyd show já. Ale co jsem zaslechl rozhovory lidí okolo mě, nebyl jsem jediný.