Punkrocková (neopunková? poppunková?...) trojka Green Day byla jeden čas největší rockovou kapelou na světě. Tento status jim určitě měla pomoci udržet i trilogie alb vydaných na konci letošního a na počátku příštího roku. Propagaci nahrávek však určitě nepomohl nástup zpěváka Billieho Joe Armstronga do léčebny, čímž byly pozastaveny veškeré promoaktivity a hlavní slovo tudíž dostala samotná hudba. A tam to skřípe. Už v hlavní recenzi, ohodnocené pěti body z deseti, neskrýval Ondřej Michal své zklamání: "Dejte desce víc poslechů a dojde vám, že to je celé vaření čaje ze sáčku již mnohokrát vylouhovaného. Nakonec vám to v hlavě začne zvonit a rozsvítí se nápis: 'Nápady došly!'" Z naší pětky makrorecenzentů se novinka kapely líbila v podstatě jen jednomu redaktorovi, zbylým čtyřem ne. Výsledné hodnocení v podobě osmačtyřiceti procent je dostatečně výmluvné.

---

Marek Odehnal - Solidní standard, který baví (7/10)
Vztah ke kapele: Z oné zásadní průkopnické dvojice neopunkového žánru mi zelenáči vždycky přišli jako ti slabší, zatímco The Offspring jsem v době jejich vrcholné slávy přímo žral. Od Green Day jsem sice znal pár hitů, ale až přelomová deska 'American Idiot' mě posadila na zadek. Další tvorba už ale šla zase mimo mě.

V pořadí třetí nový materiál po svém druhém narození s deskou "American Idiot" předkládají druhdy nepunkoví, nyní už vyloženě mainstream rockoví Green Day. Svou čerstvou nálož se rozhodli rozdělit do tří alb a bude zajímavé sledovat, zda bude mít tento rozsek nějaký hlubší podtext. Textově to tentokrát určitě nebude, naopak minimálně z první třetiny jedničky jde hodně cítit radost z přímočarých tříminutových písniček bez složitého koncepčního příběhu. S tím souvisí i hudební stránka. Aktuálně nečekejte nějaké výpravné kompozice typu "Jesus Of Suburbia", ale svěží, krátké a převážně v rychlejším tempu vedené rockové vypalovačky. Ať už to jsou songy jako "Nuclear Family", "Carpe Diem" nebo "Kill The DJ". Tentokrát to není o baladách nebo uměleckých a aranžérských ambicích, ale o zábavném a svižném punkrocku, byť první singl "Oh Love" naznačoval něco jiného. Uvidíme, co přinesou další dva díly, ale novinka mě po roztahaném "21th Century Breakdown" svou přímočarostí až překvapivě baví.

Martin Višňa - Lepší už to nebude (5/10)
Vztah ke kapele: Déle chladnoucí.

Pošlete mě třeba do horoucích pekel, ale Green Day by už ta další dvě alba ze zamýšlené trojice vůbec vydávat nemuseli. Již ten nápad čímsi smrdí - dle mého především snahou vyždímat ještě nějaký drobák z fanoušků, když je jasné, že kapela už nemá moc čím překvapit. První třetina nazvaná "¡Uno!" to dokazuje. Billie Joe a spol. tu nedrtí nic, co bychom od nich ještě mezi "Dookie" a "American Idiot" neslyšeli. Jako bychom si nemohli znovu pustit "International Superhits!" a idiotský opus magnum... Dobrá, to by utekly pecky jako úvodní "Nuclear Family" a "Let Yourself Go", které pohladí pop-punkově slyšící uši, i kdyby se bránily. A pak disko "Kill The DJ", v podstatě jediný opravdu překvapující (v jakémkoli smyslu) moment na desce, který se umí namotat do mozkových závitů. Ale tím to hasne a "Oh Love" to zabíjí. Za co bude stát "¡Dos!" a "¡Tré!", raději nedomýšlet. Tuším, že lepší už to nebude. Jak by taky po "Idiotovi" mohlo...

Honza Balušek - Slabá deska béček (4/10)
Vztah ke kapele: Napsal jsem recenze na tři jejich desky, takže je rád mít musím. Mám ale spíš v oblibě jejich pomalejší a propracovanější kusy než jednoduché a obyčejné vypalovačky.

Po několikerém poslechu první části trilogie už doufám jen v jedno - že kapela své nové písničky rozdělila na tři různé desky podle stylu. Jednička nabídla rychlé poppunkovky, na dvojku naskládají třeba pomalé skladby a na trojku experimenty... Protože pokud příští dva díly přinesou dalších čtyřiadvacet podobných skladeb, jaké jsou na "¡Uno!", nebude to přece moci bavit ani jejich nejskalnější fanoušky. Jen těžko se mi v tracklistu hledají písničky, které jsou alespoň mírně nadprůměrné. "Nuclear Family" či "Let Yourself Go" jsou sice obstojné vypalovačky, ale ani u nich si nedovedu představit, že by na nějakém příštím výběru hitů měly mít své místo. Ze všech dvanácti kousků je sice slyšet, že to muzikanty baví, ale proč si nepřiznali, že za čas můžou vydat další desku béček, kde každý čeká, že úroveň skladeb nemusí být zrovna vysoká? Anebo té desce opravdu tak věří, že obsahuje tucet klenotů, které měly být zveřejněny. Pak ovšem ti staří pankáči už ztratili soudnost.

Jaromír Koc - Návrat k punku? Ani omylem! (4/10)
Vztah ke kapele: Jejich desku "Dookie" jsem dostal jako dárek a pohltila mě. Z "American Idiot" jsem byl trošku zmatený a od té doby to jde tak nějak do kopru.

Vzhledem k tomu, že mám nejraději pop, mohl bych být z nové desky Green Day vlastně nadšený. Líbivé, na první poslech převážně prvoplánové poprockové písně jsou vcelku fajn, navíc když nepotřebujete nic složitého do uší. Ale překvapivě i já občas potřebuji dopřát svým slechům něco jiného. Často tak sahám třeba po albech kapely Rammstein, Pearl Jam a starších deskách právě Green Day. S napětím jsem tedy očekával, s čím Armstrong & Co přijdou tentokrát. Již na "American Idiot" jsem si nebyl jistý, zda kapela kráčí tím správným směrem, teď už je jasné, že ne. Ti, co měli v 90. letech úžasné a velmi neotřelé hudební nápady, které jim mohli starší a zkušenější kolegové jen závidět, se na "¡Uno!" představují jako komerčáci bez nápadu a vykradači sebe i jiných. Celý první díl trojdiskového projektu, který nás bude následující měsíce provázet, tak vnímám pouze jako dobře zpeněžitelný produkt postavený na známém jménu. Z celého tracklistu mě totiž nenapadá jediná píseň, která by mě nějak zvlášť potěšila. A to mi věřte, že jsem opravdu hodně velkorysý. Třeba nás další díl trilogie mile překvapí, i když o tom dost pochybuji.

Martin Wipplinger - Facka čtvrtstoletí klasického pop-punku (4/10)
Vztah ke kapele: Jsem fascinován třemi akordy obecně, tedy i Green Day.

Green Day chtějí stále dokazovat, jak moc ambiciózní kapelou se cítí být. Jak jinak si vysvětlit záměr vydat tři dlouhohrající alba v rozmezí půl roku, když mezi těmi předešlými třemi (ač nešlo o žádnou trilogii) byl rozestup devět let? Že nešlo o náhlý záchvat Armstrongovy tvůrčí invence, je jasné hned po první části série. "¡Uno!" na scénu vešel jako šedivý produkt bez dobrodružství. Green Day na něm vystupují jako stín toho světového interpreta, za něhož byli díky posledním dvěma kasovním trhákům právem považováni. Pozastavovat se nad tím, že z energického, chytlavého basket-case-punk-rocku, kterým se sami bavili v devadesátkách, už vyrostli, snad netřeba. Jestli kouzlo Green Day s definitivní platností nevyprchalo, pak téhle formaci prostě jen aktuálně scházejí nápady a zápal pro hru. Třeba se tohle všechno objeví ve zbytku trilogie. Ale třeba taky ne a pak nás, fanoušky, spasí už jen set "The Studio Albums 1990-2009", který kapele vyšel tak akorát včas.

---

Album: Green Day - ¡Uno!
Průměrné hodnocení: 4,8/10
Celkový čas: 41:43
Skladby: Nuclear Family, Stay The Night, Carpe Diem, Let Yourself Go, Kill The DJ, Fell For Love, Loss Of Control, Troublemaker, Angel Blue, Sweet 16, Rusty James, Oh Love