Až do Vodičkovy ulice táhnoucí se had černě oděných lidí dával tušit, že v Lucerna Music Baru se v polovině října bude dít něco výjimečného. A taky že ano. Stále zářivější hvězdy amerického hard rocku, post-grunge nebo chcete-li alternativního metalu, úderka Shinedown, v Praze odstartovala podzimní evropské turné, během kterého navštíví v následujících dnech také Německo, Polsko, Nizozemí a Velkou Británii.

Než se ale dostali ke slovu, vyhradili si svůj prostor před zraky po okraj zaplněného klubu britští Exit Ten a kanadští Redlight King. První jmenovaní sázeli na post-hardcore a expresivní pózy zpěváka Ryana Redmana, kterému bylo pódium evidentně malé. Pecky jako "Life" nebo "Mountain" stačily sotva publikum předehřát do provozní teploty, když tu náhle bylo po všem. Dvacet minut je pro koncert prostě málo a kdo měl tvorbu Exit Ten naposlouchanou, nejspíš oprávněně hořekoval.

Redlight King je projekt kanadského rap-rockera Marka Kasprzyka, známějšího spíš pod pseudonymem Kazzer, který s ním už druhým rokem očichává rockovou scénu zase trochu odjinud a dost se tak přibližuje třeba známějším Bush. Na rozdíl od nich mu ale v repertoáru chybí výraznější materiál, a tak se největším ovacím dostalo lehce nadprůměrným skladbám jako "Underground", coververzi Neila Younga "Old Man" nebo nahrávce "Comeback", která se objevila na soundtracku k filmovému trháku "Avengers". Veskrze příjemný koncert, který sympaticky namlsal na hlavní chod.

Čtvrtá řadovka "Amaryllis" patří bez pochyby k tomu nejlepšímu, co se na rockovém nebi v letošním roce urodilo, a právě kolem ní se točil celý večer. Shinedown se díky této kolekci zaslouženě vyhoupli do čela zájmu především doma v USA a ono vlastně není divu. Nekompromisní a po všech směrech dotažené album by se s ničím jiným než bouřlivými ovacemi nesmířilo. Pokud ve vaší hudební knihovničce stále ještě chybí, rychle to napravte. S jistotou, že je na čem stavět, se nabízela prozaická otázka: Dá se vůbec s takovým materiálem odehrát špatný koncert?

Odpověď nabídla čtveřice Brent Smith (zpěv), Barry Kerch (bicí), Zach Myers (kytary) a Eric Bass (basová kytara, piano) až ve tři čtvrtě na deset, kdy po intru Jay-Zho "99 Problems" sebevědomě naběhla na pódium a odpálila nálož vypalovačkou "Enemies". Řvoucí kytary, hřmotné bicí a vzteklý, ale zároveň intonačně čistý vokál hlavního protagonisty dávaly tušit, že tenhle večer nebude pro slečinky. Byť i těch se v prvních řadách našlo víc než dost.

Mohutné reprobedny a vcelku obyčejné nasvícení tvořily veškeré zázemí písním jako "Devour", "If You Only Knew" nebo "Diamond Eyes" ze Stalloneho "Postradatelných". Jedna hymna střídala druhou. K tomu divoká gestikulace, agrese a silácké pózy, které k jacksonvillskému kvartetu patří už od nepaměti. Přesně tohle mají jejich fanoušci rádi a Brent Smith jim to dopřával v míře vrchovaté. Do mikrofonu řval, jako kdyby měl konec světa přijít o dva měsíce dřív, a nenechával publikum ani na chvíli vydechnout.

Z novinky se dostalo na pouhou pětici reprezentantů a těžko soudit, který z nich zaujal nejvíc. Vyvolávačka "Unity", nebo emocemi nabitá balada "I'll Follow You"? Každý si nejspíš přišel na své. Kromě obvyklých děkovaček, kde se dostalo i na heslo večera: "Rock 'n' roll is not a music genre. Rock 'n' roll is the way of life!" se pozornost upnula i na coververzi "Simple Man" z repertoáru legend jižanského rocku, floridských krajanů Lynyrd Skynyrd, díky které Smithova parta před lety poprvé výrazněji zabodovala. Právě tu odzpíval Lucerna Music Bar jako jeden muž.

V kontextu s výše řečeným pak zamrzí fakt, že největší zápas sváděli post-grungeři se zvukem, takže kdo neměl jejich tvorbu v malíku, patrně odcházel z koncertu mírně znechucený. Vokál se mezi ostatními nástroji často ztrácel a zážitku by určitě pomohla i vyšší hlasitost. Rockeři ale přesto své nástroje nešetřili a z pódia hrnuli do lidí nasranost, drive a energii jak stavaři, když krumpáčem vší silou rozbíjejí kameny. Patrně největší hity "Second Chance" a divokým stroboskopem doprovázené "Bully" povedený večer ukončily.

Až na pochybný zvuk, krapet neosobních proslovů a skromného představení novinky vlastně není dalších výtek. Šlapalo jim to jako dobře promazanému stroji, do vystoupení dali spoustu sil a potenciálu k dalšímu růstu mají na rozdávání. Věřím, že s takovou jim brzy budou ležet u nohou i stadiony, proto se určitě vyplatí sledovat jejich dráhu dál.

Co říci závěrem? Kdosi prohlásil, že rocková hudba je mrtvá. Jak pošetilý ten člověk byl! Malých uragánů schopných nahradit zavedená jména máme na scéně pořád ještě dostatek, Shinedown jsou jedním z nich.