Když Vojta Dyk zpíval "Hladiny", v sále bylo napětí jak před porodem. Na plátna se promítaly temné mraky, Dyk dával do svého projevu všechny životní zkušenosti, co stihl nasbírat, a udržoval ve vzduchu ten pocit, kdy víte, že přijde gradace a těšíte se na ni. Tady si instrumentace, hudba, text i interpret sedli tak, jako by ta písnička byla v této podobě od nepaměti. Vytvořili dokonalou souhru. Sálem znělo: "Praská a skřípe parapet, ve věži ze slonoviny pracuje kámen, puká led, čeří se čeří hladiny," a člověk si přál, aby ta písnička nekončila, nedogradovala. Byla to desátá skladba koncertu (jeden z mnoha vrcholů), následovalo pak ještě dalších patnáct.

Stopa Michala Horáčka v československé hudební tvorbě je obrovská a vybrat pětadvacet klenotů z desítek často vynikajících písní jistě není snadné. Dramaturgové ale nenechali nic náhodě, a protože jsme byli pozváni na včerejší generálku, víme, že se zkoušelo písní víc. A tak třeba nezazněla "První noc v novém bytě" nazkoušená Michaelem Kocábem a Janou Kirschner. Nezazněla ani "Dívám se, dívám" v podání Františka Segrada a Lenky Nové, která se ale na generálce moc nedařila. Ostatně, ještě den před koncertem bylo zajímavé sledovat ten cvrkot celého štábu. Vše do sebe sice zapadalo jak perfektní soukolí, často se ale, ještě na poslední chvíli, upravovaly finální podoby skladeb. Až si člověk říkal - to jsem zvědav, jak to všechno následující den dopadne.

Výsledek byl ale fantastický a muzikanti si na konci zasloužili dlouhé a bouřlivé ovace. A i když by se pár chyb našlo, nebyly vůbec důležité. Tou největší byl opakovaný nástup Lucie Bílé ve skladbě "Unesený", což je ale ve světle atmosféry celého večera jen nepodstatná hnida.

V nádherném prostředí Státní opery v Praze zněly vybrané kousky zhudebněných textů Michala Horáčka mapující alba od konce 80. let minulého století až do dneška.Nejčastěji se vybíralo z legendárního alba "V penziónu svět" a lyrikálu "Kudykam". Klasické kousky "Stáří" (s nainstalovanou velkou lupou), "Štěstí je krásná věc" nebo "S cizí ženskou v cizím pokoji" přepracované do duetu Michaela Kocába s Lucií Bílou se mísily s věcmi jako "Člověk je rodem tanečník" a vznikaly příjemné kontrasty. Do toho se prolínaly leckdy polozapomenuté, přesto překrásné písničky. Své znovuobjevení by tak díky koncertu mohl zaznamenat jeden z nejkrásnějších Horáčkových kousků "Sebastián" z alba "Povídali, že mu hráli".

Státní opera byla plná slavnostně oblečených návštěvníků, podle dress codu byste dnes nepoznali, zda se bude hrát opera či něco modernějšího. Podávalo se růžové šampaňské. Nešlo ale o partu znuděných snobů, kteří by se na představení pouze přišli ukázat. Publikum čerpalo energii z pódia a vracelo ji zpět, a tak se nejen bouřlivě a nadšeně tleskalo, ale i zpívalo. A takovou "Štěstí je krásná věc", kterou zahajoval bubeník opilý štěstím, zpíval již celý sál.

A tak bylo nejlepší v klidu sedět v pohodlném křesle a nasávat atmosféru večera. Užívat si to, jak dokáže Michael Kocáb perfektně gradovat a pořád držet v napětí skladbu "V penziónu svět". Vychutnat si nadhled, s kterým se podařilo přezpívat "Levandulovou" po Haně Hegerové (kdo neslyšel, nepochopí). Vychutnávat si erotický náboj, který sálá z písničky "Jak ten chlap se na mě dívá", a umocňuje jej smyslný (fakt jsem to napsal !?) Matěj Ruppert. Nebo zažívat krásné chvilky s Janou Kirschner zpívající "Sněžnou sovu". V té době se na plátna promítaly padající i vznášející se vločky, sálem znělo "Věčně se ztrácíš, nikdy mě neztratíš." A každý si v tom mohl najít to své.

Michal Horáček dostal k šedesátinám skvělý tribute. A pokud nemáte možnost zajít na zítřejší vyprodanou reprízu, nezoufejte. Před Vánoci se bude vysílat záznam z dneška v televizi. A nebo si počkejte na další významné jubileum pana Horáčka. Jak sám při loučení říkal: "Uvidíme se v roce 2052."

PS: Fotky použité v článku jsou ze včerejší generálky.