V roce 2010 uběhlo právě dvacet let od doby, kdy bylo vydáno jedno z nejzásadnějších a nejlepších metalových alb všech dob. Ne nadarmo byla deska "Rust In Peace" na tehdejším turné formace přehrána komplet tak, jak leží a běží, navíc s navrátivším se basákem Davidem Eleffsonem. To vše dávalo fanouškům kapely vzpomenout na slavný přelom 80. a 90. let, který byl v kariéře Megadeth zlomový, a to především ze dvou důvodů.

Za prvé se tehdy zase pro jednou detoxikovanému Daveu Mustainovi konečně povedlo ustálit sestavu, navíc dokonce tak, že se tato slavná čtyřka stala v následujícím desetiletí jednou z nejuznávanějších a nejlegendárnějších metalových sestav vůbec. Ovšem ten hlavní důvod byl jiný. Mustainovi a spol. se totiž až na právě připomínaném počinu povedlo dosáhnout jím tolik vytoužené laťky kvality nenáviděné Metalliky a v některých aspektech, mezi které patří především instrumentální stránka věci, ji dokonce poprvé překonat.

Předchozí počiny Megadeth totiž byly, i díky problémům se závislostmi všeho druhu a neustálým měněním sestavy, nevyrovnanými díly, které sice obsahovaly i několik skvostů a koncertních klasik typu "In My Darkest Hour" či titulní skladby druhého alba "Peace Sells", zároveň však i plno sice technicky vyspělých skladeb, zato však bez výraznějších nápadů a melodií. Tudíž logické, že se proto nemohly rovnat zlatému období Metalliky, tedy mocnému triumvirátu desek "Ride The Lightning" - "Master Of Puppets" - "...And Justice For All", kterému se ale v té době nemohl rovnat asi nikdo.

Každopádně, hned úvodní skladba "Holy Wars... The Punishment Due" je dost možná nejpropracovanější skladbou Megadeth vůbec, bezchybným monolitem, který se může směle měřit s tím nejlepším od Ulricha, Hetfielda a spol. Úvodu této klasiky dominují především propracované bicí v nelítostném souboji s oběma kytarami, aby samotný zpěv zazněl až po minutě a půl. Vše se pak v půli zlomí geniální orientální vyhrávkou (kterou bych tipl na Friedmanův rukopis a která tam na základě demoverze skladby, zveřejněné na remasterované edici alba z roku 2004, původně vůbec neměla být, což by byla obrovská škoda) a zpomalením, doprovázeným vynikajícím rockovým kytarovým sólem, aby se závěr nesl ve zběsilém tempu thrashmetalového riffování. Následující "Hangar 18" je pak dalším klenotem, který přitom v podstatě postrádá nějaký refrén a kde víc než polovinu stopáže tvoří vysoká škola kytarových sól, jen potvrzující hlavní přednost a sílu daného žánru.

Čtyřka "Five Magics" je pomalou, mocnou a nakonec skvěle vygradovanou skladbou, která postupně nabírá na obrátkách. Jedná se o velmi progresivní věc se spoustou zvratů a originálních vychytávek; třeba když Friedmanova kytara ve slokách jakoby vede dialog s Mustainovými slovy. Jako takové odlehčení (ale jen hudební, textově jde o dosti závažnou věc na téma globálního oteplování Země) před závěrečným majstrštykem je vynikající hypnotická hudební miniatura "Dawn Patrol", složená z jakoby ospalého (možná symbolika lidské lhostejnosti k Matce přírodě) jamu rytmické sekce a Mustainovy tajemně vyznívající recitace textu.

Jak už se v té době stalo dobrým zvykem, titulní skladba u thrashmetalových legend již tradičně patří k tomu nejlepšímu na albu a nejinak je tomu i v případě Megadeth. Sloky tvořené originálním boogie rock'n'rollovým rytmem v podání ostré thrashové bandy jsou nezapomenutelné, stejně jako naléhavý refrén a závěr, který je prostě skvělou thrashmetalovou jízdou se vším, co k tomu patří. Vytváří tak grandiózní závěr tohoto opusu ve velkém stylu.

Toto album, které patří mezi nejlepší metalové desky všech dob, stojí kromě geniálních nápadů především na vynikajících muzikantských výkonech všech zúčastněných, přičemž já osobně bych vyzdvihl hlavně bubeníka Nicka Menzu, jehož bubenické breaky a celková hra výrazně napomohly technické dokonalosti tohoto díla. K tomu připočtěte inteligentní politicky zabarvené texty a nádherný propracovaný obal, který zdobí triko nejednoho fandy až do dnešních dní, a dostanete album, kterému není co vytknout (snad jen dobový zvuk a i to je hodně subjektivní parametr). "Rust In Peace" je spolu s následujícími "Countdown To Extinction" a "Youthanasia" jednoznačným vrcholem tvorby Megadeth a představuje tyto čtyři mistry svého řemesla v jejich životní formě.