Když před dvěma lety Sir Elton John uváděl na trh nahrávku s Leonem Russellem, prohlásil, že už nemá potřebu psát popové písně. To sice může na jednu stranu vyznít, jako že už nemá na to, aby plnil svými hity popové žebříčky, ale kdo slyšel "The Union", ví, že za prohlášením je touha dělat něco jiného a nemuset se mermomocí snažit tvořit hitparádové popěvky pro potěchu vydavatelství. Navíc po třiceti albech (a třicátém prvním na cestě) opravdu nemusí nikomu nic dokazovat.

Pokud se ale detailně podíváme na Eltonovu kariéru, už více než desítku let se mu nejlépe vedlo s předělaným materiálem původně natočeným během sedmdesátých let. V roce 1997 to byla nová verze "Candle In The Wind", v roce 2002 společné provedení "Sorry Seems To Be The Hardest Word" s Blue, o rok později remix písně "Are You Ready For Love" a o další dva 2Pacův posmrtný singl "Ghetto Gospel", do něhož Eminem vysamploval "Indian Sunset". Ne náhodou se tyto skladby, starší skoro více než tři dekády, umístily v čele singlových žebříčků. Je v nich ukrytá nadčasovost. Tuto skutečnost si uvědomuje i australské duo Pnau a přichází s albem "Good Morning To The Night", na kterém se mu podařilo vytvořit z raných Eltonových nahrávek (1970-76) nové kompozice.

Oproti podobným projektům, tento vznikl poněkud netradičně. Elton John totiž objevil Pnau poté, co slyšel jejich třetí eponymní desku, a po prohlášení, že je to to nejlepší, co slyšel za posledních deset let, je vzal pod svá křídla (prvním výsledkem budiž album "Soft Universe"). Když pak přišla na řadu myšlenka, že by Nick Littlemore (mimochodem půlka Empire Of The Sun) a Peter Mayes smíchaly staré vokály s novým podkladem, dostali oba pánové k dispozici původní materiál a mohli si s ním dělat, co chtěli. Místo obvyklého remixového alba vznikla úplně nová nahrávka.

Vezměte si hned úvodní titulní skladbu, obsahující (mimo jiné) vokální části z "Philadelphia Freedom", "Goodbye Yellow Brick Road" a "Someone Saved My Life Tonight", ale jediné, co uslyšíte, je taneční hit jako z playlistu nejlepších klubů na Ibize a do toho zní éterický vokál Eltona Johna. Celá deska je pak soundtrackem k horké letní party v plážovém baru, plném ovocných koktejlů a západem slunce. V tom vás utvrdí i "Sad", vybraná po titulní skladbě jako druhý singl, postavená kolem "Curtains" (sloky) a "Sorry Seems To Be The Hardest Word" (refrén), která by klidně mohla společně s nádhernou "Foreign Fields" znít celé léto z tisíce pláží a stejně se neohraje.

"Telegraph To The Afterlife" připomene "Comfortably Numb" od Pink Floyd (hlavně basovou linkou a naechovaným Hello) a přinese trochu prosluněné psychedelie s nebeskou atmosférou a "Phoenix" je v rámci nahrávky nejpovedenějším experimentem, kde duo smíchalo vokály dokonce z devíti různých písní a podařilo se jim vytvořit hit s refrénem, který by se neztratil ani mezi současnou popovou produkcí.

"Good Morning To The Night" je jedna z nejlepších nahrávek tohoto léta, a pokud se chystáte trávit dovolenou někde v blízkosti pláže, neměla by vám rozhodně chybět v přehrávači. V případě, že k nahrávce přistupujete jako letitý fanoušek tvorby Eltona Johna, je potřeba si uvědomit, že toto je především nová deska Pnau postavená na jeho vokálech. A jako taková se skutečně povedla.