"Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným..." Přesně tak by mohlo znít motto velkých letních festivalů, které jindy docela nevybíravě a bez ostychu vystavují své návštěvníky nabroušeným slunečním jehličkám a co nejmenšímu množství oblečení. Po nevydařeném Rock For People stihl déšť (pravda, v poněkud menší míře) také vizovický festival Masters Of Rock.

Den první, čtvrtek 12. července
Čtyřdenní formát metalového festivalu v půli července velí následující: nabalit málo oblečení a hodně peněz! Bohužel v případě letošního ročníku, který byl pro pořádající agenturu Pragokoncert vzhledem ke kulatému numeru 10 docela důležitý, jste museli do uzlíčku přidat ještě pár slušivých gumáků, neděravou pláštěnku a teplé fusekle. Ano, po tolika parných ročnících, kdy se černooděnci pařili na betonovém place a pravidelně sponzorovali areálové výčepy, se i nad Masters zatáhlo. Mrholení a lehký déšť na předpovědi ale nesměly pokazit žádnou pařbu, a tak už na Horkýže Slíže byl kotel nacpaný k prasknutí. Máničky vyměnily metalcorové Rakušáky The Sorrow za skočnou muziku a pořádná jízda mohla začít!

Stejně úderně se snažili pokračovat i Kamelot. Ne, nejsou to ti folkáči z Brna... Je to americká formace, která se během posledních pár let začala těšit přízni i u českého publika. Škoda že ne dříve. Skupina totiž přijela i s novým zpěvákem, což bohužel v publiku málokdo tušil. Tím pádem na míle vzdálená interpretace kousků jako "Center Of The Universe" vůbec nikomu nevadila. Kamelot si tak užili parádní show, kterou si fanoušci budou mít možnost určitě zopakovat. Velký aplaus si koncertem vysloužili i Thin Lizzy. Vsadili na jistotu a do publika pumpovali osvědčené kousky a úplná extáze přišla s "Whiskey In The Jar". Takhle to má znít!

Při pohledu na zaplněný areál bylo jasné, že Within Temptation mají odehrát opravdu velkou show. Na zadní stěně stage vyrostla projekce, na které se kapela nechala doprovodit videoklipy a krátkými filmy, jež tematicky korespondují s poslední deskou "The Unforgiving". A konečně i Sharon den Adel, usměvavá, milá, přívětivá, skromná a neuvěřitelně charismatická dáma, zapěla z plných plic "Shot In The Dark". Jak mi kytarista Robert Westerholt řekl v jednom z rozhovorů, "i když jsou nové skladby trochu 'jiné', budou ty starší střídat bez problémů - vše záleží na tom, v jakém pořadí". Měl naprostou pravdu: Publikum skvěle reagovalo na "Angels" i "Where Is The Edge" a po skončení velkolepého představení bylo jasné jediné: Nightwish to budou mít velice těžké!

Den druhý, pátek 13. července
Po chladném večeru, kdy tamější meteostanice nenaměřily víc než dvanáct stupňů Celsia, bylo zapotřebí nezapomenout na nezbytné sibiřky a holínky, doplnit nádrže a vyrazit třeba na Visací zámek. Páni doktoři nastoupili na scénu po Vitacitech, a tak jejich úlohou bylo pod kotlem neustále přihřívat, což zvládli bez nejmenších obtíží. Jinak tomu nebylo ani u happymetalistů Freedom Call. Ti dokázali s publikem ještě navíc vtipkovat a pořádně ho rozeskákat. Dav nešetřili ani Exodus, od kterých se čekala pořádná thrashová jízda. Očekávání splnili a máničky mohly pořádně roztočit bohatě vzrostlé pačesy.

Unisonic předstoupili na scénu a ve vzduchu bylo cítit velké napětí. Dlouho to ale netrvalo a Michael Kiske ukázal, že je ve skvělé formě, a společně s fanoušky si začal užívat našlapanou show každým coulem. Repertoár postavený hlavně na skladbách z první (a jediné) desky stejného názvu oživily kousky z arzenálu Helloween a bezpochyby můžu říct, že takhle skvěle provedou "March Of Time" nebo "Future World" jsem už dlouho neslyšela. Není divu, že show Edguy působila oproti takové porci jiskřivého metalu jako chudý příbuzný. Tobias Sammet se ze začátku snažil dělat opičky, jenže to se publiku za chvilku omrzelo. Jeho omezený hlasový fond museli čím dál častěji vyplňovat fanoušci, které vybízel ke zpěvu. Ke konci to snad i vypadalo, že Edguy nemají co předvést: Frontman poslední kousky zbytečně protahoval tlacháním.

Den třetí, sobota 14. července
Program prvního víkendového dne čítal především dvě hlavní čísla: Arakain s hostující Lucií Bílou a finské Nightwish. Ještě než ale fanoušci mohli začít nostalgicky vzpomínat s jednou z nejvýraznějších kapel tuzemské scény, roztahoval se na scéně cirkus jménem Kissin' Dynamite. "A to je chlap, nebo baba?" vyslovil jeden statný metalista otázku, která v ten moment zajímala všechny. Daleko víc než "Money, Sex & Power" v textech dvacetiletých výrostků. Ne, tuto show skutečně nešlo brát nijak vážně, ale s pořádně velkou nadsázkou. Naštěstí Arakain si z publika srandu dělat nechtěli a hned ze začátku spustili pěkně zostra. Honza Toužimský se za mikrofonem vybičoval k perfektním výkonům a publikum ho náležitě odměnilo potleskem a bouřlivým aplausem. Když se však na scéně objevila Lucie Bílá, nadšení metalistů neznalo mezí. "Takhle ti to stejně sluší nejvíc!" křičel jeden z fanoušků tak nahlas, že předčil i jásající dav. Taky frontman Arakainu vzhlížel k Lucce jako k nadpozemské bohyni. A když společně pěli "Zimní královnu", skoro se až červenal.

Řečtí Firewind dostali do rukou pořádně bublající kotel a uměli toho využít. Tak energickou show možná příliš mnoho posluchačů nečekalo, zato další Korpiklaani předvedli přesně to, co se od nich čekat dalo. Zpěvák se na scéně motal tak, že se chvíli poválel po pódiu, a kytarista během show zvládl litrovku vodky na ex. O poznání profesionálněji se k návratu před české metalové publikum postavili Stratovarius. Z nové desky "Elysium" zazněly především singlovky "Darkest Hour" a "Infernal Maze", z těch starších pak publikum smeklo při klasice "Black Diamond" nebo "Hunting High And Low". Timo Kotipelto si sice většinu písní musel transponovat o pár tónů níž, ale ani tak nemůžu jejich setu nic vytknout. Snad jen to, že co do projevu byli daleko lepší než tolik očekávaný headliner.

Když se Nightwish rozloučili s Tarjou Turunen, fanoušci se rozdělili na dva proudy: jedni Anette Olzon nějak přijali, druzí jen nechápavě kroutili hlavou. A když se Fini s novou zpěvačkou předvedli Česku poprvé, hloubala jsem nad tím, jak se tato dáma do takové skupiny mohla dostat. Pokoušet se v jejím případě zpívat skladby po operní pěvkyni je holý nesmysl a nedokázala jsem (stejně jako spousta dalších) pochopit, proč Nightwish opakují stejnou chybu i letos. "I Wish I Had An Angel" a "Nemo" jsem nikdy neslyšela v horší verzi. Naštěstí kousky z "Imaginaerum" zněly dobře a bylo jasně slyšet, že byly Anette ušité přímo na míru. Jenže stejně... Při pohledu na neforemnou zpěvačku, která se naživo nedokáže prezentovat, bavit s publikem a hlavně prodat tu muziku, mi bylo docela smutno. O charisma ani nemusíme diskutovat, že. Na druhou stranu nebýt Anette, tak asi neuvidíme tak zábavné pyro efekty a projekci (které měli muzikanti při koncertu sotva polovinu z toho množství, jež běžně při vystoupení používají). A proč? Jednoduše by ji kapela nepotřebovala. To i show Deathstars působila méně teatrálně a groteskně, i když frontman švédské kapely nezapomněl ani na make-up a la Joker.

Den čtvrtý, neděle 15. července
Nedělní program máničky zřejmě ignorovaly. Podle zabalených stanů bylo jasné, že hlavní show je za námi, a na place se shromažďovalo o poznání méně návštěvníků. Ti si určitě nenechali ujít teatrální show Hell. Muzikanti z ostrovní formace vyjádřili svůj názor na křesťanské hodnoty docela jasně a samozřejmě nahlas. V každém případě dokázali publikum pobavit víc než Paul Di'Anno. Iron Maiden revival? Asi tak nějak. Naneštěstí pro zpěváka se v kotli už docela brzy srocovali fandové Tiamat. Sice předvedli show, kterou ocenili hlavně skalní fanoušci, ale i tak dokázali přimět pár ostatních zvednout hlavu od klobásky a natočeného géčka.

Kdyby se na festivalu vyhlašovala soutěž o nejlepšího nového frontmana, vítěz by byl jednoznačný: Nic Maeder z Gotthard. Na rozdíl od Kamelot a Tommyho Karevika se Nic nemá potřebu stylizovat do svého předchůdce, ale zcela přirozeně s úsměvem dokáže publikum strhnout. Kapela zaslouží také pochvalu za výběr skladeb, mezi kterými našlo své místo pár docela starších kousků (jako třeba "Mountain Mama"), ale hlavně skladby z novinkové "Firebirth". Nemohla chybět ani vzpomínka na Stevea Leeho s půvabnou "One Life, One Soul". Všechna krása a jemnocit se jako mávnutím kouzelného proutku rozplynuly s nástupem Arch Enemy a šlachovité Angely Gossow. Ale pařilo se pořádně, to se musí nechat! Před Sabaton, poslední kapelou čtyřdenního maratonu, tak stál opravdu nelehký úkol. Tím ale nebylo odehrát nejlepší show. Museli se rozloučit s nadšeným publikem a jinak než s "Ghost Division", " 40:1" a novinkovou "Carolus Rex" to prostě nešlo. K tomu přidaly pár ohníčků a písničku o českém letci Karlu Janouškovi "Far From Fame", načež nadšený dav kapelu za obrovského potlesku vyprovodil ze scény.

Jubilejní desátý ročník festivalu Masters Of Rock je za námi. A další před námi a snad pětidenní, jak zamlžil šéfredaktor magazínu Spark Karel Blačirák při předávání peněžité výhry vítězi sčítání metalistů. Pokud by se ale festival měl skutečně o jeden den rozšířit, chtělo by to následovat kroky jiných velkých hudebních svátků (třeba právě Colours Of Ostrava, kde v Ostravě letos pařili ve stejných dnech jako my na Masters) a vyšperkovat festivalový areál. Zálohované kelímky jsou sice super, ale skutečně je stále co zlepšovat!