Přestože festivalové léto v Česku bují naplno, stále existuje dost důvodů, proč tu a tam hodit okem i za hranice. Tak třeba rakouský Forestglade: festival s dlouhou tradicí vozí zajímavý mix aktuálních a klasických jmen, nachází se v krásném areálu obklopeném přírodou a vlastně ani moc nestojí. Konkrétně čtyřicet euro, tedy směšnou třetinu toho, co si za za obousměrnou jízdenku Praha - Brno - Břeclav - Vídeň - Wiesen a zpět naúčtují České dráhy.

Bližší seznámení s prostorem přidává k předchozím benefitům hned několik dalších. Když vás hned na nádraží naloží autobus a zadarmo vás odveze až k areálu, zjistíte, že Ottakringer Arena je nejen pěkně situovaná, ale zejména vpravdě praktická. Nezmoknete, jelikož celý hlavní prostor pod stageí je schovaný pod ohromným stanem. Plocha areálu je zase z velké části vysypaná kamením, takže se nemusíte bát promočených bot. Občerstvení a stánků právě akorát, abyste neměli pocit, že to někdo dělá jenom pro prachy a téměř rodinnou atmosféru tu pak dotváří přátelská a až nečekaně ochotná ochranka. Není nakonec divu, že festivalů se tu během léta koná víc (z letošní přehlídky jmenujme Lovely Days s Lou Reedem, Soundsplash Reloaded s Gentlemanem nebo Two Days A Week s headlinery In Flames a Angels & Airwaves).

Deštivé počasí se sice podepsalo na účasti a místo průměrných šesti tisíc dorazily jen tři čtyři tisícovky (jak bedlivým okem změřil jeden z místních stánkařů), ale místním to náladu nijak nezkazilo. Hned z kraje odpoledne se tak energičtí britové Young Guns mohli těšit z rozdováděných předních řad i náznaků circle-pitu. Živelnost a dravost pak na pódiu vystřídaly zkušenosti a přehled v podání Therapy?. Tihle pánové jdou proti času - vždyť i po více jak dvaceti letech muzicírování má každá jejich nová deska ohromný drive a frontman Andy Cairns dokáže pokaždé vytáhnout z rukávu ještě lepší kytarový riff. Severoirská trojice, toho odpoledne ve slušivých slušňáckých outfitech, působila díky stejně oblečenému a aktivně participujícímu technikovi spíš jako čtveřice a celkově nechala na Forestglade ten nejlepší dojem.

Muž a žena, ona a on, kráska a zvíře. The White Stripes, Blood Red Shoes, Cults, My Name Is Music, Crystal Castles... Bylo jich dost, stále je jich dost a vždycky jich bude dost. Už samotné propojení mužského a ženského elemetnu je na pódiu sexy a The Ting Tings jsou na pódiu sexy dvojnásob. Upřímně řečeno, Katie White se nemusí ani příliš snažit. Když si to přikráčí v červené basebalce a la Fred Durst, z níž se jí neposedně kroutí blonďatá kštice, na sobě ultrakrátkou sukni a černé podkolenky (ve skutečnosti nadkolenky), nejspíš se na vás v publiku aspoň jednou někdo otočí a německy zahuláká něco jako: "Man, she's fuckin' hot!" A nebo to na někoho hulákáte právě vy? Duo z Manchesteru ovšem zdaleka nenadchlo jen vizuálně. Značná část jejich produkce sice jela z podkladu, avšak na pódiu měli přesto rušno - to když jim technici připravovali nové a nové nástroje či prostředky k vydávání dalších a dalších zvuků. A že jich nebylo málo. Katienin parťák Jules de Martino zase nevěděl, jestli je radši zpěvák, bubeník nebo kytarista a tak byl chvílemi zpívajícím bubeníkem hrajícím u toho na kytaru. Poslouchej, Bublajsi, máš se ještě co učit.

Zcela z jiného soudku, ovšem se stejně skvělou show se vytáhnul i (ne)stárnoucí Billy Idol. První půlku koncertu se teprve dostával do varu a tak se o zábavu starala jeho pravá ruka, kytarista Steve Stevens, takový Billyho Keith Richards. Ten během setu několikrát skvěle zasóloval, samozřejmě zahrál s kytarou za hlavou a celkově si velmi rád ujížděl na všech osmdesátkových rockových klišé. Sám Billy se během koncertu několikrát převléknul a jak postupoval čas, stále častěji se na jeho tváři objevoval typický Billy-Idol-copyright škleb. Občas se sice protáhnuly jeho promluvy k publiku a diváci jej přestali stíhat (možná nestíhal ani on sám sebe), po vokální stránce byl ovšem sebejistý. Zvládal jak ostřejší rock'n'rollové a punkové polohy, tak i náznaky country - to když se na pódiu objevily akustické kytary. Parádně zazpíval baladu "Eyes Without A Face" a když ve vygradovaném závěru spustil kultovní majstrštyk "Rebell Yell", s rukama nahoře pařily snad i veverky v nedalekém lesíku. "My name is Billy fuckin' Idol", zahlásil někdejší idol místo závěrečného poděkování a zmizel do backstage.

Zatímco celému setu Billyho Idola dominoval skvěle čistý zvuk v celém prostoru před hlavní stagí, hvězdy večera Incubus zvukově zcela propadli. Skvělé úvodní kousky "Privilege" a "Megalomaniac" zněly, jak kdyby kapela hrála v zatopeném sklepě a ještě pod dekou. Problém byl hlavně v těžkých basových spodcích a téměř neslyšitelně nazvučené kytaře, což je u kapely postavené právě na výtečných kytarových partech ohromná škoda. Těžko říct, jestli zvukař za pultem usnul, zapomněl, že Incubus mají mezi sebou i kytaristu, či byl problém jinde (na některých místech byl zvuk o poznání lepší) ale celkově mizerné nazvučení se v průběhu koncertu výrazněji nelepšilo. Brandon Boyd tak sice se svým "příručním" mikrofonem v ruce a se zavřenýma očima proplouval svými vlastními dimenzemi, avšak pecky jako "Nice To Know You", "Pardon Me", "Drive" nebo "A Certain Shade Of Green" zkrátka nevyniknuly. Celkově jejich set vyšuměl stejně jako poslední nevýrazná deska "If Not Now, When?". Jedna z dívčin vepředu tak aspoň Brandona odměnila svoji podprsenkou (asi jako dík za jeho odhalenou hruď).

Neběhat ze stage na stage, nekontrolovat věčně hodinky a neprodírat se davy lidí: rakouský Forestglade vlastně takovou rodinnou odpočinkovou akcí a v nepřeberném množství masivních několikadenních festivalů typu Novarock nebo Frequency fajn alternativou. Doporučujeme!