Animal Collective se dobrosrdečně vysmáli všem, kteří ve své hudbě operují s pojmem psychedelie a přitom stále nosí kopretiny ve vlasech a sní o šedesátých letech. Aniž by ve své hudbě ignorovali minulost - ostatně v jejich harmoniích je slyšet velký kus The Beach Boys a dalších - posunují ji obrovskými skoky kupředu. Kde předchozí večer potřebovali The Flaming Lips tisíce konfet a velkou pódiovou show, tam si čtveřice původem z hudebně mimořádně plodného Baltimoru vystačila s minimalistickou měňavkovitou projekcí a ještě měňavkovitějšími zvuky - a byli mnohokrát sugestivnější. Rozbili rovněž obavy, že by jim mohl uškodit skok do násobně většího měřítka; vždyť při svých dosavadních dvou českých zastávkách zahráli v podstatně komornějším prostředí pražské Archy a Meet Factory.

Jak u nich bývá zvykem, svůj set postavili na dosud nevydaném materiálu, tedy na září chystané desce "Centipede Hz". Oproti popovější a melodičtější předchozí nahrávce "Merriweather Post Pavilion" by měla být rytmičtější, šamanštější i s návratem k uvolňujícím animálním výkřikům. Ukázala to třeba otvíráková "Wide Eyed" nebo "New Town Burnout". Zvláštně nasekané melodie se zde rozmazávaly na hlukové paletě, aby se zpátky spojily v něco celistvého. Těžko si v současnosti vybavit kapelu, která by dolovala energii z tak vývojově prastarých vrstev mozku a přitom měla tak popové vyznění. Naživo obzvlášť!

Ačkoli už tolik nespojují a nekombinují jednotlivé tracky ve větší celky, starší kousky upravili, aby zapadly - "Did You See The Worlds" dostala chemický přeliv a skvostná "Brothers Sport" zase špinavější zvuk a našláplejší finále. Zazněl také letošní nealbový singl "Honeycomb" s vysokým tanečním potenciálem a ohňostrojem perkusních jiskřiček. Oproti dřívějším zvyklostem vůbec nerotovaly posty - Avey Tare za klávesami, Geologist s nezbytnou čelovkou u synťáku a samplerů, Panda Bear za bicími a perkusemi a Deakin na base a kytarách. Každý z nich samozřejmě obklopen sestavou efektů a dalších udělátek. Že kytara nezněla za celou dobu ani jednou jako kytara a bicí chvílemi spíše zpívaly, snad není třeba připomínat.

Koncert vygradoval až k nejvíce písňové záležitosti "Summertime Clothes", kdy člověk pokyvoval uznáním nad odvážným výběrem organizátorů a skoro zapomněl na nekonečný festival front a mačkanic, který k letošním kapacitně ne zrovna vhodně nadimenzovaným Colours patřil. Že byl v tu dobu před pódiem zlomek lidí, co na předchozí Alanis Morissette, bylo mimo jiné vizitkou domácího hudebního rozhledu a posluchačské otevřenosti, stejně jako když speaker po koncertě nesoudně zval na vedlejší stage, kde připravovali svůj výběr slizkým devadesátkovým dancefloorem nasmrádlé elektroniky domácí Skyline. Právě koncerty, jaké mohli předvést v sobotu Animal Collective, Hugh Masekela nebo Portico Quartet, přispívají Colours domácí hudební rozmanitosti jako žádný jiný zdejší velký festival. Jen houšť!