Že si Paloma Faith zakládá na svém teatrálním projevu, je jasné už z bookletů obou desek. Ona sama to vysvětluje tím, že je založená "vizuálně" a miluje filmový svět, což se v jejích skladbách vskutku nedá přeslechnout. Skvěle by se hodila do kabaretu, její gesta mohou fungovat při show na koncertě, ale to je asi tak celé. Když z ní všechny ty kostýmy a ozdoby (divadelní i hudební) pomyslně sundáte, nezbude toho moc, co by stálo za bližší pozornost. Citová upřímnost se cení, ale tady jí jednoduše chybí pevná půda pod nohama.

Přitom první deska s přiléhavým názvem "Do You Want The Truth Or Something Beautiful?" byla slibným příslibem pro rozjezd kariéry nové a neokoukané hvězdy britské pop music. Tuto příležitost, zdá se, Paloma Faith ale promarnila. Namísto našlápnuté taneční desky si sama hodila několik klacků pod nohy albem, jehož obsah měl být možná jakousi osobní zpovědí. Místo naléhavosti a citlivosti v ní ale najdete jen víceméně prázdnou a přefouknutou pózu, tolik typickou pro synth-pop. Byť se tato učitelská dcera Španěla a Angličanky vážně snaží a třeba jí fakt i z přesvědčení věříte, nijak hluboce vás její hudba nezasáhne.

Nejspíš za to může ta podivná kombinace tragédie a juchavé diskotékové hudby. Protože byť Palomu Faith znáte, věříte jí, že si při posledním rozpadu vztahu prošla katarzí a že zpívá o své vlastním životě a svých zkušenostech, pořád to ne a ne sedět dohromady. V roce 2009 jsem si nad debutem ještě říkala, že se jí tento (vlastně i originální) rozporuplný mišmaš možná ještě podaří obhájit coby osobní autorský přínos klubové scéně. Deska "Fall To Grace" naznačuje bohužel spíše opak. Zpěvačka v nedávném rozhovoru pro BBC tvrdí, že na ní nechtěla znít jako Abba - taková prý byla její hlavní výhrada ke zkušenému producentovi desky Nellee Hooperovi (Madonna, Björk, U2) po nahrání demoverze.

Zcela pochopitelnou výtku se ovšem nějak nepodařilo beze zbytku napravit. Paloma Faith na nové desce jako Abba chvílemi skutečně zní. Předobraz vyloženě přecitlivělé postavy Isabelly Rosellini v Lynchově "Modrém sametu", kterou si přála se v rámci druhého alba stát, se rozplynul kdesi mezi pravidelně tepajícími rytmy a projevem připomínajícím udýchaného běžce. I ty pěvecké manýry, dříve tak vtipně pasující do záměrné a stylové teatrálnosti, se tady posluchači omrzí - je jich prostě moc.

Chvílemi se vám při poslechu desky, jejíž název má symbolizovat konec utrpení a začátek naděje, vybaví Annie Lennox nebo Palomě generačně bližší Lana Del Rey. Mezi nejlepší momenty určitě patří úvodní singl "Picking Up The Pieces", v němž její ostře řezavý hlas ještě zdařile evokuje odhodlání a jakousi ženskou vnitřní sílu. Přesně opačné účinky má pak například v písni "Beauty Of The End", kdy některé tóny syntezátorů sklouzávají hluboko do experimentálních poloh, hraničících ovšem až s necitelnou hudební hluchotou. Někdo to možná rád, já to ale nebudu.

Deska "Fall To Grace" není černobílá, není nudně šedivá a Paloma Faith na ní autorsky i osobnostně dozrává ve zpěvačku s vlastním stylem. Záměrně nepíši autorku, protože přesně na tom místě tkví její největší slabina. Zatímco při skládání debutu četla Milana Kunderu, tentokrát vzhlíží k Davidu Lynchovi. Sama jistě ví, že má před sebou ještě náročné období, během něhož bude muset svoji zatím dost neuspořádanou tvorbu opakovaně obhajovat nejen mezi znuděnou londýnskou mládeží. Druhé studiové album ji téměř jistě v kariéře na chvíli zbrzdí, ne-li rovnou zastaví. A přidělá jí v tomto směru dost práce. Zatím nad ní ale hůl nelámu, neboť - jak známo - nejjednodušší cesty obvykle nebývají těmi nejlepšími.