Američtí melodičtí metalcoristé Killswitch Engage platili dlouhá léta za nezpochybnitelného krále svého žánru. Ale časy se mění, doba se vyvíjí, nepříliš podařené poslední album, to vše způsobilo, že se z nich stala už spíš klubová kapela a na přední příčky rockových hitparád a zájmu médií se dostaly nové emo metalcore hvězdičky jako Bring Me The Horizon nebo Asking Alexandria. I proto se ve středu v Lucerna Music Baru sešlo jen něco kolem dvě stě hlav, ovšem tímto stručným faktem končí přehled veškerých negativ večera. A i toto konstatování je na pováženou, neb srdečnější, uvolněnější a vřelejší atmosféru mezi pódiem a diváky aby jeden pohledal. Na tuhle akce prostě vyrazili jen věrní fanoušci, a tak mezi davem nebyl takřka jediný pozér nebo zmalovaný opatkovaný teenager.

Asi všem byly známy okolnosti, že kapela dorazí na rozdíl od show z před čtyř let na stejném místě jak bez zahraničního supportu (kterými byli tehdy As I Lay Dying a Cynic), tak především bez své ikony a poznávací prvku, zpěváka Howarda Jonese. Ten v zimě řady kapely dobrovolně opustil ze zdravotních důvodů a na jeho místo nemohl naskočit nikdo jiný, než jeho předchůdce/nástupce Jesse Leach. Ten se své role zhostil na výbornou, ale o tom až později. Bylo by totiž trestuhodné nezmínit skvělou předkapelu The Truth Is Out There, která odpálila svůj půlhodinový set pár minut před osmou hodinou. Čtveřice z Ostravska na české poměry nebývale kombinuje hranatý mathcore a screamo s elektronickými dubstepovými pasážemi a čistým vokálem a jejich koncerty jsou koňskou dávkou adrenalinu přímo do žíly.

Publikum sice takřka nepařilo, ale jinak se zdálo, že se mu dění na pódiu zamlouvá. Bez ohledu na téměř nulovou pohybovou aktivitu (snad až na menší wall of death na konci setu čítající několik jedinců) do toho ale kluci dali všechno a nikdo z nich nevydržel ani chvíli nehybně stát na svém místě, a to včetně bubeníka. Parta kolem ex-zpěváka Crashpoint Hanziho dělá naprosto úžasnou energickou show, a to ve spojení se zcela současnou skvělou muzikou tvoří smrtící koktejl, který rozhodně musíte vidět naživo. Až tahle parta zavítá do vašeho města, rozhodně je nezmeškejte.

Na samotné hlavní hvězdy večera se čekalo jen necelou půlhodinku. Muzikanti se postupně přitrousili nenápadně a civilně na pódium bez jakéhokoliv intra nebo velkolepé uvítací show a hned spustili první pecku "Fixation On The Darkness". Přesně touto větou by se dal charakterizovat jejich celý set. Žádná velkolepá světelná show a dlouhé proslovy mezi skladbami. Jen plachta na stěně a pět obyčejných chlapíků, tvořících neobyčejnou hudbu. Hlavní pozornost byla upřena pochopitelně na ústřední dvojici kapely - navrátivšího se zpěváka Jesseho Leache a kytaristu a kapelníka Adama Dutkiewicze.

Jesse vypadá úplně jinak než v dobách svého prvního působení v řadách formace a připomíná spíš punkového Krakonoše, jeho hlas už je ale opět v pořádku a poradil si i s náročnými výškami ve skladbách po svém předchůdci. Sice je občas trošku víc zachraptěl, než čistě vyzpíval, ale toto je signifikantní pro celé porovnání koncertní prezentace obou vokalistů.

Zatímco Jones podal vždy naprosto stoprocentní, avšak možná až příliš chladně profesionální výkon, z Jesseho vyzařuje na koncertech větší živočišnost. A i když nemá takový rozsah, daleko víc se hýbe a obecně je zkrátka lepším frontmanem. Adam je pak kategorie sama pro sebe. Několikrát za koncert stihl zopakovat, že je opilý, stihl vypít na ex ve dvou skladbách po sobě dvě dvanáctky Plzně z plechu a nechyběly ani jeho pověstné tanečky a gorilí pózy. To vše ale zvládl, aniž by to mělo jakýkoliv vliv na jeho předvedenou hru. Prostě chlápek s obrovským muzikantským cítěním.

Pobavilo i svojské využití jinak díky půlkruhovému půdorysu a několika hranatým sloupům jen dva, tři metry od stage pro tvrdé akce absolutně nevhodně řešené architektury klubu, když Leach vyzval fans k circle pitu okolo prostředního ze sloupů, což asi desítka lidí okamžitě zrealizovala. Jinak se ale hromadně takřka nepařilo a lidi spíš sborově zpívali po celou dobu koncertu, což se u skvěle napsaných melodií kapely ani nejde divit. Nejen jejich refrény si o to přímo říkají.

Pochválit musím i dobrý zvuk a setlist sázející jednu legendární hitovku za druhou s naprostou a správně zvolenou absencí jakékoliv skladby ze slabého posledního alba "Killswitch Engage", které asi vznikalo v nemalé křeči. Škoda jen, že jsme se nedočkali žádné novinky z chystaného comebackového alba už s Jessem za mikrofonem, přesto však museli odcházet z akce všichni spokojeni navzdory tomu, že ta hodinka a něco utekla ve společnosti těchto sympaťáků a mimořádně talentovaných hitmakerů až trestuhodně rychle.