Již potřetí se plzeňský amfiteátr Lochotín zahalil do černého. Dostaveníčko si zde totiž dali příznivci pestré palety metalových odnoží, aby společně oslavili začátek festivalové sezóny. Ti, kdo se nezúčastnili, mohou jen litovat, jelikož i třetí tuzemský ročník Metalfest Open Air si udržel skvělou úroveň.
Live: Metalfest Open Air 2012
vystoupili: Megadeth, Kreator, Blind Guardian, W.A.S.P., Behemoth, Soulfly, Uriah Heep, Axxis, Ensiferum, Hypocrisy, Powerwolf, Brainstorm, In Extremo, Legion Of The Damned, Arakain, Vader, Death Angel, Septicflesh a další
místo: Amfiteátr Lochotín, Plzeň
datum: 8.-10. června 2012
Scénář Metalfestu je v mnoha ohledech ojedinělý. Nejedná se totiž o samostatnou akci, ale hned celou sérii festivalů probíhající zároveň v několika středoevropských státech. Line-up je přitom velmi podobný, většina kapel se mezi jednotlivými štacemi přemísťuje. První dva ročníky byly evidentně úspěšné, jelikož letos kolotoč expandoval do dalších zemí: krom již tradičních akcí v Německu, Švýcarsku, Rakousku a České republice se dočkali i polští, italští a chorvatští metalisté. Festival se tak tento rok musel konat v průběhu dvou po sobě následujících víkendů, jelikož zvládnout během tří dnů sedm států je pro interprety prostě nemožné.
Udrží se Metalfest jako tradice? Doufejme!
© Tereza Váchová / musicserver.cz
Hlavní myšlenka Metalfestu má dvojí rozměr: jedná se o zahájení sezóny velkých letních metalových open airů a za tímto účelem je publiku nabídnut široký průřez žánrovými odnožemi tak, aby si každý vybral to své, případně mohl srovnávat. Jelikož Česko není zemí zrovna nejlidnatější a na jeho území se pravidelně konají dva velké metalové festivaly evropského rozměru,
Brutal Assault a Masters Of Rock (pokud chcete, připočtěte i světově proslulou sešlost největšího hudebního extrému Obscene Extreme), tuzemská zastávka Metalfestu bývá oproti těm zahraničním menší, komornější. Vyznavači tvrdé hudby se tak mohou v pohodové atmosféře lochotínského amfiteátru "rozcvičit" na masivnější letní akce. Doufejme, že tomu tak bude i v budoucnu a Metalfest ve své plzeňské podobě se stane každoroční tradicí. Vytknout jde totiž opravdu velmi málo. Naopak vyzdvihnout musíme skvělý areál, především jeho fenomenální akustické vlastnosti. Díky skvělému zvuku mnohdy i vystoupení kapel, které jsou v tuzemsku jako doma, získávalo mimořádný náboj.
První dva plzeňské ročníky se dočkaly velmi pozitivních ohlasů. Pomyslných vad na kráse bylo minimum, pořadatelé z Pragokoncertu se tak letos uchýlili pouze ke třem drobným kosmetickým zákrokům. Vedle stage se předně objevila obrazovka zprostředkovávající dění na pódiu. Vzhledem k tomu, že amfiteátr poskytuje skvělý výhled téměř odevšad, pro mnohé jen odpadla potřeba nosit dalekohled. Metalfest také přejal současný trend zálohovaných tvrzených plastových půllitrů. V daném případě to pouze zpříjemnilo konzumaci pěnivého moku, jelikož nešvar většiny festivalů, tedy všude se povalující odpadky, byl již dříve eliminován výkupem kelímků, respektive skvěle fungujícím úklidem areálu za chodu.
Nejpodstatnější úpravou tak prošla dramaturgie. Pořadatelé se letos vyvarovali dlouhých žánrově unifikovaných pásem a jednotlivé metalové odnože se na pódiu pravidelně střídaly. Odpadla tak
loni se vkrádající nuda pro část publika a zároveň se naskytovala vítaná příležitost udělat si pauzu ve chvíli, kdy se zrovna nehrálo dle gusta daného posluchače. Negativně musíme hodnotit ukončení produkce již ve 23 hodin. Mnoho kapel postrádalo potřebnou noční atmosféru a světla. Žádný styl letos výrazně nedominoval, byť se v mírné převaze představil thrash metal.
Pátek, den první:
© Tereza Váchová / musicserver.cz
Oproti loňsku se amfiteátr zaplňoval rychleji. Již třetí pánové (a dáma s basou) v pořadí,
Triptykon ze Švýcarska, měli pod pódiem početný dav. Doom/blackmetalový projekt Tomase "Warrior" Fishera mu naservíroval syrovou, surovou oldschoolovou řež. Množství příznivců legendárních Fisherových
Hellhammer a
Celtic Frost se nenechalo odradit brzkou hodinou, naplno se ponořilo do atmosféry temného zhudebněného zla linoucí se z aparatury a les
paroháčů mocně hrozil do valivých rytmů. Posluchače dokázali rozproudit i skotští piráti
Alestorm, kteří zahráli na strunu o poznání veselejší. Nadhled dávalo tušit už
nintendovské intro. Svižný folk-metal s námořnickou, jak jinak než opileckou tematikou spustil první mohutný mosh pit. Pánové se rozhodně nebáli kontaktu s lidmi, kytarista dokonce odehrál jeden song přímo uprostřed bouřícího kotle.
Exotů a dobytčích povah pomálu
© Matěj Bílý / musicserver.cz
Již bylo zmíněno, že plzeňský Metalfest má oproti obdobným akcím klidnější atmosféru. Nejrůznějších exotů a především pod obraz zpitých individuí povalujících se v kalužích moči jsme viděli minimum. Jasně, je to pořád metal, takže pár jedinců v
corpsepaintech, srandistů v růžových kloboučcích doplněných řetězy i chlapíků v dámských šatech se přece jen v areálu pohybovalo, nehledě na jednoho satanáše s rohy z rohlíku. Vidět je pak křepčit v pitu dohromady byl mnohdy úsměvný zážitek.
Navzdory deštivému počasí také jen málo lidí neodolalo zajisté lákavé bahenní lázni.
Thrashmetalový předkrm dostal Lochotín v podobě
Legion Of The Damned, kteří demonstrovali spíše evropské pojetí žánru. Byť existují rychlejší a agresivnější patry, Holanďané suverénním výkonem nasadili pro další thrashové sebranky hodně vysokou laťku. Reakce davu tomu plně nasvědčovala a pro celou řadu fans v trikách s logem kapely se vrchol prvního dne očividně dostavil již v odpoledních hodinách.
© Tereza Váchová / musicserver.cz
Předpovědi nedávaly příliš šancí na slunné počasí. Liják se dostavil nad Plzeň ve chvíli, kdy si svou slibovanou mocnou ohnivou show chytali němečtí
lidoví rockeři In Extremo. Po prvním útoku plamenometů v dešti však vypověděla aparatura službu. Diváci si proto během největší průtrže mračen museli vystačit s hudební produkcí kapely. To v plné kráse ukázalo, že samotná hudební složka In Extremo je vcelku chudá, především všechny píšťaly, dudy a další lidové nástroje zůstávají málo využity. Na rozdíl od spousty dalších kapel bylo divadélko kolem v případě těchto Němců skutečně potřeba.
Skalní fanoušci In Extremo si na druhou stranu museli jejich set vychutnat především díky skvělému zvuku. Bohužel následující melodičtí deathmetalisté
Hypocrisy si vytáhli pomyslného zvukového černého Petra. Dodejme, že zřejmě i vlastním přičiněním. Peter Tägtgren, mozek kapely a známý zvukař a producent, jako by nechal veškerou soudnost ve svém studiu Abyss a pokusil se ochromit publikum co nejvíce nabuzeným zvukem. Výsledkem byl sice vskutku brutální nářez, který však především v rychlých pasážích zabíjel veškerou snahu a nasazení švédské party. Část věrných sice křepčila pod pódiem, nezanedbatelné množství lidí však prchalo a snažilo se zachránit si uši před zvukovým terorem. Škoda hned ze dvou důvodů: Hypocrisy na předloňském Brutal Assaultu dokázali, že s dobrým nazvučením mají co nabídnout. Zároveň měli podle plánu právě oni uspokojit první den choutky extrémněji orientované části publika.
Lochotínský amfiteátr se totiž následně ponořil do zcela jiných vod, a to ne kvůli přetrvávajícímu dešti. Své nástroje totiž oprášili letití hardrockeři
Uriah Heep. Zde si dovolím kritickou poznámku: proč zařazovat mezi headlinery kapelu, která od poloviny 70. let nevydala jediné kloudné album? Pokud by se jednalo o reunion v klasické sestavě, prosím. Když však jediným pamětníkem zašlé slávy desek "Look At Yourself" či "Deamons And Wizards" je kytarista Mick Box... Navíc poměr mezi starými peckami a věcmi z nové éry kapely se nebezpečně vychyloval ve prospěch čerstvějšího materiálu. Kolik lidí chce slyšet Uriah Heep z 80. let, kdy kapela již jasně žila jen ze svého odkazu? Alespoň na závěr zazněl trojblok "Gypsy", "July Morning" a "Easy Linvin'".
© Tereza Váchová / musicserver.cz Na druhou stranu je nutné přiznat, že stříbrnovlasí pánové zahráli s velkým přehledem a jejich set by se dal charakterizovat jako poctivý hard rock převlečený do modernějšího zvukového kabátu. Spousta lidí však byla nepochopitelně okouzlena, jako by snad přihlíželi koncertu v roce 1976 v sestavě s pány Hensleym, Byronem a Kerslakem.
Vystoupení Američanů
W.A.S.P. slavících 30. výročí od vzniku kapely ukázalo, že hard rock 70. let byl po všech stránkách progresivnější a především méně teatrální než silácký heavy metal následné dekády. Siréna namísto intra, bílé kovbojské botky a genderově nevyhraněná vizáž Blackieho Lawlesse,
kastrační vokály, jeden song jako druhý, bez výraznější instrumentální zdatnosti či skladatelské invence, to byly hlavní atributy vystoupení této žánrové legendy. Metalfest však ctí stylovou pestrost. Pravověrní
hevíkáři od svých miláčků dostali hodnotný set, ostatní mohli nabrat síly před vrcholem prvního dne.
Thrashová nálož bez keců alias Megadeth
© Tereza Váchová / musicserver.cz
Třetí vystoupení v ČR v posledních třech letech, poprvé jako healiner. Ti, kdo si nedokázali vychutnat partu Davea Mustainea pro nepříliš dobrý zvuk na
The Big Four či žehrali nad
omezeným hracím časem, který kapela dostala jako předskokan
Slayer, se nyní konečně dočkali.
Megadeth naplno chopili za pačesy příležitost využít zvukových vlastností amfiteátru a předvedli naprosto precizní thrashmetalovou jízdu, které nebylo co vytknout. Čitelnost do posledního tónu, to je to, co Američané potřebují. Kytary tepaly, Mustaine skřehotal jako zamlada a publikum hltalo jeho vyzývání kytarového mága Chrise Brodericka k vzájemným sólovým soubojům. Kapela sympaticky servírovala jeden song za druhým bez zbytečných řečí. Festival tak pro mnoho přítomných vyvrcholil hned první večer.
setlist: Never Dead, Head Crusher, In My Darkest Hour, Hangar 18, Trust, Dawn Patrol, Poison Was The Cure, Sweating Bullets, She-Wolf, Hook In Mouth, Angry Again, Skin O' My Teeth, Whose Life (Is It Anyways?), Public Enemy No. 1, Symphony Of Destruction, Peace Sells, Holy Wars... The Punishment Due
Sobota, den druhý:
© Tereza Váchová / musicserver.cz
Žádné šetření po ránu, hned pěkně zostra a na maximální možné obrátky! Britští apokalyptičtí industrial/blackmetalisté
Nexus Inferis se jali bez ohledu na časnou hodinu kázat své vize o zkáze planety Země. Bizarní masky snad v tomto případě nebyly potřeba, byť perfektně seděly k industriálním samplům. Pánové totiž mají ve své výzbroji především pekelně rychlé party proložené četnými sekačkami, elektronikou a skvělými aranžemi kombinujícími hned tři extrémní vokály. S takovou máte chuť podlehnout a nechat se na křídlech
gravity blastů nést vstříc postindustriálnímu Armagedonu. Kapela má na kontě pouze debutové album, pokud však zachová svůj do značné míry osobitý přístup, zajisté o ní ještě v budoucnu uslyšíme.
I další skupina odehrála svůj set v maskách. Nu-metaloví
Dymytry, jedni z nemnoha českých zástupců na festivalu, však zanechali dojem nesrovnatelně horší. Instrumentální složka jejich produkce by nebyla zásadním problémem. Dodejme, že za bicí soupravou sedí jeden z nejlepších tuzemských tlučmistrů Miloš Meier. Jednoduché party mu pochopitelně nedají potřebně vyniknout. Proto se jal ukázat své kvality prostřednictvím sóla, ve kterém demonstroval skvělou techniku a především hráčskou všestrannost, když během pár minut vystřídal snad vše, od jazzu po extrémní metal. O dvě třídy níž, někam na úroveň vesnických sokoloven, sráží veškeré snažení Dymytry projev zpěváka i katastrofální české texty. Škola českého, muzikálem načichlého zpěvu se zkrátka nezapře. Namísto výkřiku
"Jsme Češi a jsme na to hrdý", kterým vokalista rázně uťal rozjíždějící se cover od
Korn, tak celý set kapely spíše vystihoval jiný úryvek textu:
"Čím blbější je stádo, tím má pasák větší moc." Vskutku, publikum vokalistovi a jeho infantilním výlevům zobalo z ruky...
Naopak švédští
Grand Magus ukázali, že dobře zahrát se dá i bez pseudosiláckých gest a klišé. Pánové příjemně překvapili a svou produkcí na pomezí temného hard rocku a oldchool doom/heavy metalu okořeněného zručnou rytmickou sekcí zpestřili sobotní program. Řady lidí však podstatně prořídly. Někteří dají holt více na divadlo než hudbu samotnou.
© Tereza Váchová / musicserver.cz
Odpoledne výrazně přitvrdilo. Jak se pracuje s atmosférou, ukázali řečtí
Septicflesh. Kytarista Christos Antoniou vystudoval klasickou hudební kompozici a na poslední placce je to zatraceně znát. Nasypaný brutal death podpořený mocnými orchestrálními party v perfektním zvukovém kabátu jednoduše zabíjel a přenesl publikum do démony obsypaného antického amfiteátru. Vystoupení chyběly jen dvě věci: tma a živý orchestr. Člověk se takto nemůže ubránit dojmu, že čtyři hudebníci na pódiu neodpovídají tomu, co se nese z aparatury. Doufejme, že Septicflesh někdy s orchestrem skutečně vystoupí. Frontman Spiros Antoniou navíc ubral na siláckých řečech a soustředil se výhradně na mocný growling, který se zrodil snad až za řekou Styx. Hozenou rukavici překvapivě pevně chytili polští deathmetaloví veteráni
Vader. Obměněná sestava, především James Steward za triggerovanými bicími, dala zapomenout na ne zcela přesvědčivé vystoupení na Metalfestu dva roky zpět. Vader již těžko někoho po téměř třech dekádách překvapí, stále však mají potenciál jezdit po světě a obstojně citovat ze svého díla. Reakce publika to pouze potvrdila.
Mají pánové z Arakainu soudnost, když si troufnou vylézt na stage po Septicflesh a Vader? Tak nějak mohla znít otázka před vystoupením české legendy. Jiří Urban a spol. si však dobře zmapovali rozložení sil a rozhodli se zcela netradičně zahrát výhradně staré thrashmetalové vály z prvních dvou desek. Ostudu si rozhodně neutrhli. Naopak se ukázalo jaká škoda, že Arakain uhnul z thrashové cesty směrem k mainstreamu. Bez ohledu na umírněnější vokál jsme totiž letos viděli zcela jinou kapelu, než jaká na festivalu vystoupila loni.
© Tereza Váchová / musicserver.cz
Jestli někdo umí pracovat s davem, tak jsou to němečtí
Powerwolf. Vcelku obyčejný gothic/power metal s jasně čitelnými údernými refrény. Přidejte však do nadsázky lazenou klišovitou vampírskou image, spousty
krve, satanů, corpsepainty, suverénního operně vzdělaného vokalistu, precizního bubeníka a úspěch je zaručen. Attila Dorn nejenže vokálně neuhne ani o píď, ale dokáže vybláznit a strhnout publikum. Tisíce lidí pařily jako o život a na pokyn frontmana skandovaly:
"Sejtn, sejtn!" Takhle se dělá show. To samé již nemůžeme říci o dalších Němcích
Axxis. Ti totiž předvedli naprosto standardní heavymetalový set bez jakékoliv přidané hodnoty, který oslovil jen ortodoxní fanoušky žánru.
... a budu silnější než kdy předtím, pravil Nergal
© Tereza Váchová / musicserver.cz
Když dva roky zpět diagnostikovali frontmanovi polských čertů
Behemoth leukémii, vzkázal, že se vrátí silnější než kdy předtím. Navzdory plkům polského katolického kléru o božím trestu seslaném na známého neznaboha se Nergal vyléčil. Peklo, které se rozpoutalo v Lochotíně, ještě český Metalfest nezažil. Disharmonický, temný death/black masakr s atmosférickými sóly, poháněný šílenou bicí kanonádou páně Inferna. Na Nergalovi samotném není po nemoci ani vidu, dodržel tedy svůj slib a vede svým perfekcionismem celou sebranku ke skvělým výkonům. Plameny, hořící kříže a kobry tak pouze dotváří atmosféru k samotnému hudebnímu dění. Opět jen škoda že ani na předposlední kapelu se amfiteátr stále ještě neponořil do tmy.
Co dodat k thrashovým harcovníkům
Kreator z Německa? V Česku koncertují několikrát do roka, jejich tvorba je všeobecně známá, ale když mají zvuk jako tentokrát, musí jednoduše bavit. Setlist čítal rychlejší vály, včetně povedené novinky "Phantom Antichrist", impozantní stage plná světel a nejrůznějších příšer. Povedený závěr večera.
Neděle, den třetí:
© Tereza Váchová / musicserver.cz
Třetí den opět ranní porce brutality, tentokrát v podání italských symfonic-deathmetalistů
Fleshgod Apocalypse. Pánové jsou na českých pódiích jako doma, publikum ví, co od jejich setu čekat. Jediným rozdílem snad byly bílou páskou oblepené kytary. Kapela chytla slušnou formu, aktuálně ji jednoznačně táhne extrémně rychlý bubeník Francesco Paoli a pianista Francesco Ferrini, který rozhodně není do počtu a hraje jako o život. Pánové by snad jen mohli zvážit, zda nevyřadit pokusy o falzet, jelikož ty v podání basáka Rossiho zní naprosto příšerně a falešně.
Fleshgod Apocalypse paradoxně měli po dlouhou dobu snad nejvíce hrozičů pod pódiem. Po suché sobotě totiž Plzeň opět zasáhl vytrvalý déšť prokládaný mrholením. Hodně lidí zalezlých ve svých, případně pivních stanech tak šetřilo síly na večer. Prořídlé řady, které sledovaly vystoupení dalších tuzemských zástupců, party
Seven kolem Honzy "Kirka" Běhůnka, se opět přesvědčily, že metalový srozumitelný vokál se v Čechách prostě neumí. Kapele tak mnohem více svědčí, když hraje instrumentální set.
© Tereza Váchová / musicserver.cz
Poláci
Hate začali, kde jejich krajané Behemoth den předem skončili. Zručně podaný death/black s výrazným střídáním blastů se sekanými riffy, pánové volili především údernější songy ze svého repertoáru, snad ve snaze vyburcovat publikum, na které již pozvolna dopadala únava. Set polské party bohužel opět potvrdil, že máme severním sousedům co závidět a česká extrémní scéna se ani s nejbližším zahraničím srovnávat nemůže.
Pozvolna se srocující diváky potěšili řízným, v mateřštině zpívaným folk-metalem nizozemští
Heidevolk. Škoda že dvojice vokalistů se občas ne dokonale trefovala do vzájemné intonace. U folk-metalu také vždy zamrzí, když veškeré lidové nástroje zní pouze ze samplů. Výrazněji zburcovat dav se následně nepodařilo ani švédským heavymetalistům
Steelwing. Zde žánrové klišé dostoupilo vrcholu, "slušivé" kostýmy v podobě těsných elasťáků, holínek a barevných vestiček jsou však pro
hevík stejným fetišem jakým pro blackmetalisty řetězy a
corpsepaint. Vyberte si.
© Tereza Váchová / musicserver.cz
Z letargie tak Lochotín vytáhl až set thrashových válečníků
Death Angel z legendární Bay Area, který patřil k nejlepšímu, co Metalfest nabídl. Indiánský kytarový dvojblok Cavestany-Aguilar a Mark Osegueda za mikrofonem vykopali nejen válečnou sekeru, ale především čtvrt století staré legendární album "The Ultra-Violence", které v plném znění naservírovali bouřícímu davu. Skvělé nasazení sálalo z celé kapely, a ačkoliv se thrashovou smrští déšť zahnat nepodařilo, mnozí ho alespoň přestali vnímat.
Další zástupci německého power metalu
Brainstorm v čele s vokalistou Andym Franckem si podmanili Metalfest již dva roky zpět, navzdory maximálně falešnému zpěvu frontmana. Od té doby na sobě Andy hodně zapracoval a tentokrát již bylo vše v nejlepším pořádku. Bezchybný výkon předvedli i finští válečníci
Ensiferum. Jejich set dobře vystihoval obecnou tvorbu formace - v rámci svého stylu disponují slušnými instrumentálními schopnostmi, mají pár chytlavých songů, rychlé pasáže dokážou rozproudit solidní kotel, přesto v jejich tvorbě chybí moment, který by jim umožnil vystoupat na pomyslný metalový vrchol.
Soulfly povstali z popela
© Tereza Váchová / musicserver.cz
Velkým příjemným překvapením byl set brazilsko-amerických dřevorubců
Soulfly. Proč? Se živou i studiovou produkcí Maxe Cavalery to totiž v posledních letech bylo jako na houpačce. Vzpomeňme na katastrofální vystoupení na Brutal Assaultu nebo loňský nemastný neslaný výkon
Cavalera Conspiracy na
pražském Sonisphere festivalu. Poslední deska
Enslaved však naznačovala posun k lepšímu a Soulfly potvrdili návrat formy i naživo. Z Maxe je sice regulérní koule a kytaru má výhradně na ozdobu (jeho neustálé hoblování prázdné struny je spíše smutné než úsměvné), ale svou hlavní roli frontmana a mocného growlera zvládá skvěle. Hudební stránku věci obstarala výborná kapela, především kytarista Marc Rizzo a nový bubeník David Kinkade. Cavalerově partě to hrnulo nehorázně, snad více než kdy předtím se nyní pohybují na hranici thrashe, oldschool deathu a core. Zbytek setu tvořily tradičně pecky od
Sepultury a další citace klasiků jako
Slayer či
Pantera. Soulfly si tak Metalfest poslední den podmanili a měli suverénně největší kotel za celé tři dny. Došlo i k vtipnému momentu, kdy hostující Maxův synovec Igor skočil do bouřícího pitu tak rychle, že
securitas ani nepostřehli, že jde o účinkujícího a zpět na pódium ho vpustili až po zásahu Soulfly crew.
Definitivní, byť v kontextu věcí umírněnější a spíše kompozičně zvládnutou tečku za festivalem učinili němečtí
Blind Guardian, kteří přenesli posluchače do světa fantasy textů, pečlivě vystavených songů a početných kytarových sól. Oproti brazilské řeži se jednalo o více poslechovou záležitost, přesto songy jako "Majesty" nebo "Bright Eyes" dokázaly publikum uspokojit.
Shrnutí:
Metalfest Open Air 2012 splnil svůj cíl, více než důstojně otevřel sezónu velkých festivalů tvrdé hudby. Podle oficiálních vyjádření pořadatelů se během tří dnů vystřídalo v lochotínském amfiteátru zhruba 7 000 lidí, tedy o něco málo víc než loni. Nebyl však problém, areál má ještě značné rezervy.
Vyzdvihnout je třeba opět bezchybnou organizaci ze strany Pragokoncertu. Žádný velký problém se nevyskytl, program držel přesnost japonských železnic, úklid areálu probíhal na výbornou. Pokud existovaly fronty, tak pouze na pivo a mezi jednotlivými vystoupeními. V porovnání s dalšími tuzemskými či
zahraničními festy snad o frontách v pravém slova smyslu hovořit ani nemůžeme. Výběr jídla se držel slušného festivalového standardu posledních let, někdo může pouze lamentovat nad absencí veganské stravy. Dokonce se objevila novinka v podobě sushi stánku.
Počasí letos nevyšlo nejlépe, to však ovlivnit nelze. Naopak poklonu je třeba složit pánům zvukařům. Navázali na vysoký standard minulých ročníků a
nepovedený zvuk měla za celé tři dny jedna jediná kapela! V tomto ohledu se mají mnohem větší a zaběhlejší akce co učit. Dramaturgicky byla letos produkce vyváženější, snad pouze škoda že se nepodařilo zařadit do programu nějakého zástupce progresivního či technického metalu. Oproti loňsku se umírnili i
securitas. Pochvalme především jejich vstřícný přístup k masivním kotlům během setu
Soulfly, kdy se
crowdsurfeři střídali jak na běžícím pásu.
Metalfest 2012 je tedy za námi, těšme se na další ročník. Pokud si chcete udělat příjemný víkend za poslechu metalu všeho druhu, příští rok neváhejte, Metalfest vás zajisté nezklame.