Převážně pamětníci zlatého věku kreativity a originality rockové hudby z počátku 90. let měli včerejší večer možnost zavzpomínat na jednu bohužel pozapomenutou, ale o to kultovnějším statusem se pyšnící veličinu dané doby. Navzdory nevoli a možným soudním žalobám kytaristy Joshe Hommea (Queens Of The Stone Age) a basáka Scotta Reedera se zpěvák John Garcia a bubeník Brant Bjork rozhodli koncertně obnovit činnost kapely Kyuss a koncertní program pod názvem Kyuss Lives! se v rámci aktuálního turné představil také v Praze. Navzdory absenci výrazné postavičky alternativního rocku Nicka Oliveriho, který se rozhodl zúčastnit pouze loňské šňůry koncertního reunionu kapely, předvedla formace skvělý rockový výkon v dunivém zvuku, to vše umocněné silnou nostalgií a vzpomínkami, kterými byl sál dosyta naplněn.

Celý večer nabídl pouze jedninou předkapelu, která spustila svůj set už o deset minut dřív než v avizovaných devět hodin. V Brně žijící novozélandské uskupení Gerda Blank předvedlo velmi sympatický výkon, docela dobře se trefilo do hudebního cítění většiny návštěvníků a sklidilo tak zasloužené pozitivní ovace. Kapela vystupuje pouze jako dvojice ve složení zpěvák/kytarista Rhys Braddock a bubeník Stuart Mills a ačkoliv tak může připomenout slavné garage rockové duo The White Stripes, tohle byl daleko větší nářez. Zboostrovaná kytara, naléhavý zpěv a dynamické bicí střídali hypnotické pasáže s těmi noisovými a dvojice tak po celou dobu svého půlhodinového vystoupení bavila a udržovala lidi pozorné a v napětí. Příjemné překvapení.

Očekávaný hlavní chod večera na sebe nechal čekat docela dlouhou třičtvrtěhodinu, naštěstí však vzhledem k naprosto ideální návštěvnosti nešlo o nějaké martyrium. Navzdory tomu, že propagace koncertu byla spíše skromnější a že se jedná o docela okrajovou hudbu pro fajnšmekry bez většího mediálního haló (a to i v dobách své největší slávy, kdy Kyuss vždy stáli z hlediska komerčního zájmu až za grungeovými veličinami nebo crossoverovými titány z Kalifornie), se v Lucerna Music Baru sešlo poměrně dost lidí na to, aby zavládla výborná atmosféra, ale ne zas tolik abyste museli absolvovat mačkanice a nemohli si ani odběhnout na záchod, aniž byste přišli o své pracně vystáté místo. Při úvodní skladbě "Hurricane" vás jako první praštil do uší opravdu mohutný basový zvuk, díky kterému mělo vystoupení potřebné stoner rockové koule. Aby také ne, když za sebou měl baskytarista dvě "lednice" a kytarista dokonce tři aktivní boxy Marshall se třemi samostatnými hlavami.

Oba dva ale plnili spíše roli kvalitní námezdné síly pro ústřední duo Garcia/Bjork. John už sice samozřejmě není tím vychrtlým mladíkem co před dvaceti lety a nějaké to kilečko navíc už taky má, ale zpívat rozhodně nezapomněl a jeho pronikavý expresivní vokál vám naživo projede celým tělem. Nechyběly ani jeho tradiční tanečky kolem stojanu na mikrofon, nicméně jinak stejně jako celá kapela působil poměrně introvertním dojmem a s publikem prakticky nekomunikoval. Nebylo to však na škodu - tady by se nějaké dlouhé vykecávání ani moc nehodilo.

Druhou výraznou postavou pak byl bubeník Bjork, který prostě vypadal jako naprosto věrná dobová reinkarnace Johna Bonhama z Led Zeppelin. Bujaré kadeře, knírek a výrazná hipísácká čelenka, k tomu úderný dynamický projev ve hře na svůj nástroj. Nejlépe to bylo vidět při řadě jamů a několikaminutových instrumentálních vložkách mezi skladbami, kdy se muzikantské trio skutečně vyřádilo a dávalo tak vzpomenout na klasické rockové legendy 70. let.

Kyuss odehráli poctivý devadesátiminutový set a prakticky jim nelze moc co vytknout. Syrový zvuk měl obrovský groove a velmi živě přibližoval rozervané a burácející rockové devadesátky. Krásný zážitek pro pamětníky, reprezentativní představení jedné jedinečné epochy pro mladou generaci, jejichž zástupců bylo v sále docela hodně. Tento reunion rozhodně smysl má a za sebe můžu říct, že jsem na novou studiovku Garcii a spol. hodně zvědavý.