Číst životopis Jacka Whitea musí je takové Who Is Who In Popular Music. Spolupráce se jmény jako Beck, Rolling Stones, Alicia Keys, Bob Dylan, Wanda Jackson, Tom Jones a samozřejmě jeho vlastní kapely a projekty The White Stripes, The Dead Weather nebo The Raconteurs. Je mu 37, podle magazínu Rolling Stone je 70. nejlepším kytaristou světa a objektivně (juchů, objektivita na musicserveru) jedním z nejčinorodějších současných muzikantů a producentů. Když mu v dubnu vyšla první sólová deska, kritika už jaksi samozřejmě smekala, musicserver nevyjímaje. "White si všechno šéfuje s elegancí mága, gospel, rokenrol, country, je to jedno," napsal v recenzi kolega Parikrupa a ve spojení s devítkou naznačil, že tenhle mix je vlastně přesto úchvatný. Pět statečných z redakce s ním souhlasí - "Blunderbuss" si vystřílela šestaosmdesát procent.

---

Miroslav Böhm - O duši a třech koňských délkách (9/10)
Vztah k interpretovi: Hranolky s tatarkou, respektive s kečupem.

Nemá cenu zapírat - všechny dosavadní projekty Jacka Whitea mě míjely o tři koňské délky. Ne snad že bych byl hluchý k jeho hudební genialitě, ale můj vztah k němu by se dal přirovnat ke vztahu Amíků k hranolkům s tatarskou omáčkou - může to šmakovat milionům lidí, ale když vyrostete na jiné omáčce, nemá White šanci. Ale dost o broucích, Madchesteru a břích Gallagherových. Proč je tedy "Blunderbuss" jízdenkou k nirváně milovníků rockového písničkářství? Protože Jack White zdylanovatěl. Rozhodl se opustit to, co z něj dělalo nejcharismatičtějšího zástupce aktuálního amerického rockového kytarového soundu, a vsadil na americké kořeny - na gospel, country a příběhy národa, který vzešel ze zvadlé slávy evropských trestanců a vyvrženců. (Vážně "Love Interruption" nenapsal Will Sheff?) A navíc vše nepostavil na nosných kytarových riffech, jak by neznawhite jako já mohl očekávat, ale na pianu a kvazikýčovitých melodiích, pro které by i Paul McCartney zabíjel. Jacku, cesta k tobě byla nevyzpytatelně dlouhá, ale máš moji duši.

Daniel Mareš - U nadčasových děl je škoda vytrhávat jen některé skladby (9/10)
Vztah k interpretovi: The White Stripes jsem začal poslouchat někdy v prváku na vejšce. Zamiloval jsem si jejich první dvě desky a mám je nejraději i dnes. Klasický zvuk, syrovost, big beat, jak má být.

O tom, že je Jack White skvělým skladatelem, nemusíme pochybovat. Nikdo ale netušil, s čím úspěšný hudebník přijde tentokrát. Musím říct, že kromě dvou prvních desek The White Stripes mám od Jacka nejraději první album The Dead Weather "Horehound", podle mě mu tato poloha sluší nejvíce a je to to nejlepší, co kdy nahrál. Ani nový počin se mu nevyrovná. Desku však nehaním, naopak, řadím ji hned za The Dead Weather. Nahrávky nejsou monotónní a rozhodně nabízejí pestrou škálu někdy i kontroverzních nápadů. Například ve skladbě "Love Interruption" popisuje, jak zabít vlastní matku. Mnoho recenzentů přirovnává "Blunderbuss" k desce Boba Dylana "Blood On The Tracks". Myslím si, že je to celkem přehnané a tolik podobností tu nenalézám. To, co mám na Bambitce nejraději, jsou mohutné riffy a zkreslená kytara. Toho se zde dočkáme hned několikrát. Album je skutečně ohromně pestré a posluchač by jej měl vnímat od začátku do konce. U nadčasových děl je škoda vytrhávat jen některé skladby. 

Honza Průša - Naše děti nám ho budou závidět (9/10)
Vztah k interpretovi: Od dob White Stripes s napětím sleduji, s čím přijde. Zatím nezklamal.

Je spousta muzikantů i posluchačů, kteří zamrzli někde v minulosti a zcela spokojeně a šťastně si to užívají. Pro okolí vypadají jak z jiného světa, jedou si na své retro vlně a jen variují věci dávno variované. Objevují objevené. To ale není případ Jacka Whitea. Ačkoliv jeho špínou a smradem z cigaret protkané nahrávky vypadají jako hudba z - pro mnohé - dávné minulosti, White je uvěřitelný, jako by pod jeho prsty rock právě vznikal. Není tím retro podivínem, žije kdesi v meziprostoru. Je sám sebou, a proto je tak dobrý. A je jedno, že nejpozději po dvaceti sekundách poznáte jeho typický whitestripeovský rukopis. Naopak je to dobře. Na své první sólovce je nejotevřenější, co se jeho muziky týká. Může jít, jakým směrem chce. Potkáváme ho tam, kde ho dobře známe, ale objevují se i cesty nevyšlapané. White je muzikant, jaký se nerodí každý den, a stěží najdete jednoho takového v jednom desetiletí. A na Jackovi je fajn, že žije teď. Jako my. Naše děti nám ho budou závidět, podobně jako my závidíme vrstevníkům našich rodičů třeba Morrisona.

Simona Knotková - Viva La Megalomania! (8/10)
Vztah k interpretovi: "Kafe a cigára" a "Seven Nation Army" - asi takový vztah.

S humbukem provázejícím tohohle rockového freaka nemusíte být vůbec obeznámeni, stejně jako nemusíte mít v malíčku všechny jeho hlavní a vedlejší projekty. Že je Jack White megaloman, ví i dítě v mateřské školce. V době, kdy je hudební průmysl přesycen samými povrchními interprety a rádoby umělci bez špetky osobitosti, je však třeba klanět se každému, kdo je do hudby nejenom tak zapálený jako on, ale také do ní dokáže vnášet něco skutečně přínosného. Navíc je fakt, že Whiteovi už vyšlo kdeco, jen jeho debutovka ne. A tak je tu "Blunderbuss". White na ní kašle na trendy a ohlíží se spíše do minulosti, na směry, které měly na jeho hudební vývoj největší vliv. Žánrová pestrost ve stejné lajně s jeho přirozeným umem a talentem je zárukou skoro jistého úspěchu. A opravdu. "Blunderbuss" skýtá mimořádný posluchačský zážitek. White si s ní dal tolik na čas možná právě proto, aby konečný výsledek byl co nejpřesvědčivější. A konkrétně mě teda přesvědčil a asi ten vztah s ním už konečně prohloubím.

Jan Trávníček - Dejte mi do ruky hudební nástroj a sledujte, co s ním dovedu! (8/10)
Vztah k interpretovi: Čím dál vřelejší...

Jack White je jeden z mála žijících géniů. Ať hraje v jakékoliv skupině, vždycky rockovou scénu nějakým způsobem ovlivňuje a ukazuje jí směr. Nezáleží na tom, jestli jste ho měli rádi ve White Stripes, nebo třeba s Mozartem, ani tentokrát vás nezklame. Čiší z něj muzikantství a dětská radost ze samotného hraní. Na své sólovce propojuje garážový rock s popem, country i blues a vždycky zní současně, ale nikdy příliš podbízivě. Taková "Love Interuption" nebo titulní "Blunderbuss" by se sice klidně mohly hrát v rádiích, ale to se u nás jen tak nestane. A i přesto, že signifikantním znakem celé kolekce jsou hrátky s pianem, z nahrávky stále cítíte drsnost, špinavost a prach, který se zvedá kolem amerických dálnic, když po nich ve svých kabrioletech s kytarou na zadním sedadle projíždějí neznámí umělci, kteří by se Jackovi chtěli vyrovnat. "A co hity?" ptáte se? Pokud doufáte v další vypalovačku ráže "Seven Nation Army", tak "Sixteen Saltines" se jí minimálně vyrovná. Tak už ho, sakra, někdo dovezte i k nám!

---

Album: Jack White - Blunderbuss
Průměrné hodnocení: 8,6/10
Celkový čas: 41:53
Skladby: Missing Pieces, Sixteen Saltines, Freedom At 21, Love Interruption, Blunderbuss, Hypocritical Kiss, Weep Themselves To Sleep, I'm Shakin', Trash Tongue Talker, Hip (Eponymous) Poor Boy, I Guess I Should Go To Sleep, On And On And On, Take Me With You When You Go