Od vydání prvního dílu "The Papercut Chronicles" coby druhého počinu Gym Class Heroes už uplynulo sedm let a za tu dobu se toho logicky spoustu změnilo. Z těch šťavnatějších změn kromě vydání dalších dvou alb například: frontman Travie McCoy už nechodí s Katy Perry, ta mu zatím utekla k herci Russelu Brandovi, se kterým se stihla už i rozvést, kamarádovi Patricku Stumpovi se dočasně rozpadli Fall Out Boy, nastřelil si vlasy a po propadáku s jeho r'n'b sólovkou se zmítá v depresích a sám Travie vydal vcelku úspěšnou sólovku "Lazarus" s hitem "Billionaire", díky které se cesta do světa otevřela hostujícímu Brunu Marsovi. Ostatní členové kapely se věnovali bokovkám Soul nebo Kill The Frontman a získané zkušenosti zužitkovali na novince, kterou se svým způsobem vracejí ke kořenům.

Na rozdíl od Stumpa totiž McCoyova parta žánry míchat umí. Jejich mix Travieho rapu se spodky sahajícími od kytarového pop-rocku až k r'n'b a soulu spolu s hvězdnými hosty, kteří pějí silné a chytlavé refrény, se totiž jedná o kombinaci, kterou rádia nemohou ignorovat. A tato parta do rádiových playlistů a hitparád vždycky mířila. A je na posluchači, zda to vnímá jako klad či zápor.

Jako návrat ke kořenům lze vnímat především nevyhraněnost alba, které nabízí kromě žánrové rozprostřenosti také mnoho hluchých míst. Zároveň ale nechybí i několik povedených, barvitějších hitů. Na místo dodnes výborných "Cupid's Chokehold/Breakfast In America" nebo "Clothes Off!" přichází aktuálně již notoricky známá "Stereo Hearts" s Adamem Levinem z Maroon 5. A ani další singly s hostujícím Ryanem Tedderem z OneRepublic nebo budoucí hvězdou Neon Hitch nedělají nahrávce ostudu a spolu s dalším kandidátem na hit "Life Goes On" se stávají důvody, proč po novinkové kolekci sáhnout.

Nezapomínejme ani na zajímavé a mnohdy vtipné videoklipy, za všechny jmenujme "Cupid's Chokehold/Breakfast In America" právě z první "Kroniky", kde mimo jiné uvidíte již zmíněnou Katy Perry, ještě coby neznámou dívku. V aktuálním singlu se pro změnu předvádí americký atlet John Orozco, který se chystá na Letní olympijské hry v Londýně.

Problém však tkví v tom, že tím to hasne. Mnozí tvrdí, že v dnešní rychlé době stačí jeden, dva hity na desku a zbytek může být vata a nahrávka je úspěšná. Zde to platí bez výjimky, ostatně úspěchy v americkém Billboardu tomu odpovídají. Pak ale není důvod investovat do celé desky. A to je třeba v hodnocení odrazit.

Jistě, pořád je to výraznější album než předchozí "The Quilt", kde stál za zmínku pouze "Cookie Jar", ale kromě zmíněné čtveřice nenabízí nic, co by v posluchači zanechalo výraznější stopu. A tak track za trackem i po několikátém poslechu zjišťujete, že si stále nepamatujete ani názvy ostatních skladeb, natož nějakou melodii. Tak jsou nevýrazné. Ono když dvojku produkovalo hned šest lidí, od Petea Wentze po zmíněného Teddera, těžko může držet pohromadě.

Ve výsledku je však cíl, možná trochu mimoděk, splněn. Hity se hrají, cifry na účtech rostou a na nějaké dva roky má newyorská čtveřice vystaráno. Pak zase recept zopakuje. Žádné velké umění to sice není, ale v rádiu vám Gym Class Heroes nejspíš vadit nebudou, což je zvláště v českých podmínkách sympatický atribut. Pointa se nabízí už v Travieho refrénu: "I wanna be a billionaire, so fucking bad..."