"Nechal jsem ho zemřít," svěřil se mi kdysi Samir Hauser v souvislosti se svým alter egem Brunem Ferrarim. Seděli jsme v pražské kavárně NOD, zatímco o pár metrů dál se připravovala scéna pro natáčení klipu "Ahoj, chcípni!" slavné Vanessy. Od vydání poslední desky tohoto dekadentního šansoniéra však uteklo hodně vody, ještě víc než od našeho rozhovoru. Nyní je všechno jinak a tahle nepřehlédnutelná persona pražského hudebního podsvětí vstala z mrtvých.

U zrodu "Vaudeville" se sešla téměř totožná sestava jako ta, která měla prsty v poslední desce Vanessy. Kromě Samira tady svůj tvůrčí zářez zanechal Moimir Papalescu společně s Davidem N. Jahnem. Vše pozorně zpovzdálí sledoval producent Jakub Horák, šedá mediální eminence. Odraz lesku velkého hudebního světa zpravidla dodá osoba zahraničního producenta. Tentokrát volba padla na Johna Fryera, známého spoluprací např. s Depeche Mode, Cocteau Twins nebo Nine Inch Nails.

"Máme jedy v krvi a prohulený plíce, máme dobrej plán a nabroušený lžíce," zní ve "Zdrhej." V zásadě tak Bruno Ferrari pokračuje v cestě, na kterou se před deseti lety vydal. Ostatně texty vždycky patřily k Samirovým silným stránkám. Čtrnáctka skladeb "Vaudeville" funguje docela dobře. Odkaz na sedmdesátá, respektive osmdesátá léta je evidentní. K těm časům se Samir a spol. tak nějak obraceli vždycky. Záměrně kostrbatá angličtina třeba hned v úvodní "Innocent Moustache Prisoner" je dalším historickým odkazem. Díky ní máme možnost vzpomenout na časy, kdy obdobnou jazykovou výbavou disponovala většina z nás.

V souvislosti s comebackem Bruna Ferrariho začal známky života vykazovat dnes už legendární kabaret Zlatá kozačka. Název vystoupení "Disko horečka Třetí říše" dává tušit, že půjde o show, o které ještě hodně uslyšíme. S vydáním "Vaudeville" vznikly v rychlém sledu videa hned ke dvěma skladbám. Tou první je "King Kong", předělávka od dnes už bohužel téměř zapomenutých Abraxas. Druhou je "Latino Lover In Hell" vyparáděný chytlavým klavírním motivem.

Ačkoliv je Bruno Ferrari zpátky, při pozornějším pohledu je zřejmé, že je něco jinak. Z alba jako by odkapávaly vzpomínky na zlaté dobré časy a je už celkem jedno, co si pod tímhle termínem technikem představíte. Název písně "20th Century Man" budiž potvrzením předchozích slov. Současnost podřízená diktátu "politické korektnosti" je zkrátka doba, do které tenhle dekadent jaksi nepatří. "Vaudeville" je způsob, jak se s ní Bruno Ferrari snaží vyrovnat.