Graham Coxon si vydání své osmé studiovky nemohl lépe načasovat. Poté, co se Blur dali letos opět dohromady, je kolem celého uskupení živo. Není divu. Odnesli si cenu za hudební přínos na letošních Brit Awards, oznámili koncert v londýnském Hyde Parku v rámci ukončení olympijských her a také vydání jednadvacetidiskového kompletu, takže je nač se těšit. Do toho si přidejte rušno kolem osoby Damona Albarna, který sám letos vydává dvě desky a vypouští nesmyslné výroky o nejasné budoucnosti jak Blur, tak Gorillaz, a máte přeblurováno. Je pravda, že Albarn umí být vidět, a Coxon tak i ve své sólové dráze zůstává tím geniálním mužem v pozadí. Zajímavější materiál však letos přináší právě on.

A vlastně docela nečekaně. Předchozí album "The Spinning Top" sice nebyl úplný průšvih, ale jeho koketování s folkem bylo přece jen trochu nuda (než mě ukamenujete, tak bych k tomu rád dodal, že s lepšími momenty). "A+E" je naproti tomu návrat k lo-fi zvuku a špinavým kytarám ("I'm pretty much back where I started," hlásí Coxon hned na začátku), ale také krok vpřed k mnohem většímu experimentování. Jde vlastně o jeho nejdobrodružnější sólové album vůbec. A také hodně naštvané, protože (jak napovídá název druhého alba Blur) "Modern Life Is Rubbish". Onu naštvanost pak jenom dokresluje obal desky.

Celkově by se nahrávka dala zvukově popsat jako art-rocková, ale nechybějí jí popové melodie. Otevírá ji "Advice", punk-rocková vypalovačka o ztraceném mládí z doby, kdy být součást Blur znamenalo divokou jízdu. Po hlučném začátku se ale budeme pohybovat v experimentálnějších polohách (s tím, že hlučné kytary zas tak úplně neopustíme). Coxon, který sám natočil všechny nástroje (kromě pár syntezátorů), zkoumá nové zvukové možnosti jako například v kraut rockem ovlivněné "City Hall" nebo v postpunkové syntéze "Meet+Drink+Pollinate" sledující typický britský víkendový flám.

Celková atmosféra alba je poměrně temná a klaustrofobická (dobrým příkladem je skladba "Knife In The Cast"), ale najdou se i světlejší momenty. Zvláště psychedelická "Ooh, Yeah, Yeah" znějící jako ztracený song z blurovské "13". "Running For Your Life" je vtipným pohledem na lidi, kteří ponižují každého jedince, který se snaží být odlišný, a dost vystihuje ducha celé nahrávky: "We don't like your haircut, or your attitude, go back down the M1 'cos we don’t like you." Nejlepším popovým momentem desky je pak určitě "What'll It Take", v níž se sráží elektronika s kytarovými efekty, zatímco se Coxon sarkasticky ptá: "What'll it take to make you dance?"

"A+E" není nejpřístupnější nahrávkou, co Graham Coxon natočil (tou je spíš "Happiness In Magazines"), ale jde o jednu z nejlepších a fanoušek Blur by si ji určitě neměl nechat ujít. Coxon možná nenatáčí alba s africkými domorodci ani nezakládá animovanou skupinu jako Albarn, ale i on se ukazuje jako všestranný hudebník, který se nebojí opustit pevnou půdu pod nohama a zkoušet nové věci. "A+E" s několika fantastickými melodiemi a hlavně skvělými kytarovými výkony berte jako důkaz.