Jack White je velký borec a velký pošuk, hudební všežravec, schopný spolupracovat s kdekým od Danger Mouse po Toma Jonese. Zajímavosti a bizarnosti z jeho soukromí by vydaly na samostatný článek, jenže tím se teď nebudeme zabývat, však si to na netu najdete sami, když budete chtít. Podstatné je, že je to jeden z nejdůležitějších muzikantů naší doby.

"Blunderbuss" je prvním albem podepsaným jen jménem Jack White, ale je jasné, že ozvěny The White Stripes, The Raconteurs i The Dead Weather tu zaslechneme. Nevyhneme se ani letmé vzpomínce na hudbu, kterou White spoluvytvářel třeba s Wandou Jackson (viz kouzelné dámské sbory v "I'm Shakin'" nebo "Take Me With You When You Go"). Jackova sólovka je opravdovou reprezentativní směskou jeho hudebního nadání a producentského kouzla.

První dva klipy představující album publiku naznačily dvě nejpodstatnější z mnoha tváří desky "Blunderbuss": retro a pošahanou. Zatímco "Love Interruption" je vypulírované video ke country gospelové milostné morbidnosti ("I want love to, murder my own Mother / Take her off to somewhere, like hell or up above / I want love to, change my friends to enemies"), druhý klip "Sixteen Saltines" je pro jistotu od začátku do konce naprosto ujetý a v kombinaci se zabijáckým riffem písně se zavrtává do mozku jak červ.

Tak je to s celou deskou: máme tu melodii, jež by klidně mohla figurovat ve večerníčku "Méďové" ("Hip (Eponymous) Poor Boy"), country baladu (titulní skladba nebo "I Guess I Should Go To Sleep") a strašidelnou podivnost "Freedom At 21" (doporučuji hodit do sluchátek a vychutnat si šílený zvuk kytar). Příjemným šokem je "On And On And On", která je snad přímo napsaná pro příští interpretaci Robertem Plantem, až bude dělat další desku se Strange Sensation. White si všechno šéfuje s elegancí mága, gospel, rokenrol, country, je to jedno.

Ačkoliv je Jack White vynikajícím a osobitým kytaristou (opět doporučuji ke zhlédnutí skvělý film "It Might Get Loud"), je nejdůležitějším nástrojem alba piano. Dodává písničkám ohromnou šťávu, krásně se pojí s výraznými kytarovými riffy - v "Trash Tongue Talker" a "Weep Themselves To Sleep" klavír pohání celou píseň kupředu a u druhé jmenované White opět přidal své osobité koření, kytarové sólíčko, u kterého se pozastavíte, jestli vám neodešly kontakty u repráků.

Říkali někde onehdy, že prý rock je mrtvý. Kdepak - stačí si poslechnout jen "El Camino" Black Keys a tady tenhle "Blunderbuss" a říct si slovy Bohuša Stejskala: Tak to su klidný.