Po pětileté pauze se Věra Bílá se skupinou Kale odhodlala k vydání desky. Vyjít má na podzim letošního roku, bude se jmenovat "Rovava" a už teď je jasné, že se od dosavadní tvorby skupiny liší, třeba jen pozváním hostů z Gipsy Kings, se kterými byl nahrán singl "Amen". Minimálně zvukově je posun od tradičních kytarových aranží velmi patrný... Nejen o desce a koncertech jsme si povídali s Věrou Bílou (V.B.), skupinou Kale a manažerem kapely Jiřím Smetanou (J.S.).

Píseň "Amen" z vaší čerstvě dokončené desky má dost odlišný zvuk ve srovnání s minulými nahrávkami Kale, aranž je o poznání modernější, vytratil se klasický akustický syrový výraz. Proč se tak stalo?

J.S.: Určitě se na tom podepsal fakt, že "Amen" není jen naše písnička, ale i písnička Gipsy Kings a zpěváka Kayah z Polska, takže to je spolupráce tří různých těles. Ostatní písně jsou víc akustické, ale i tam jsou rytmické prvky, které jsme dříve nepoužívali.

Dá se o Kale stále mluvit jako o jistém druhu variace na romský folklór?

Kale: Já si myslím, že už to není romský folklór, těžko posoudit, vychází to z něj, ale už to není ono. A je to v pořádku, přece nemohou být všechny romské kapely na jedno brdo. Musí se něčím lišit.

Modernější háv vám tedy vyhovuje?

Kale: Vyhovuje, nevyhovuje, důležité je to, že to není pořád tak jednotvárné. To by pak každá romská kapela mohla hrát svůj romský folklór a bylo by to o ničem.

Jak budou vypadat koncerty? Chcete i tam převézt techniku, která vás provázela ve studiu?

Kale: V některých věcech bude něco elektronického, některé zůstanou klasicky, tak, jak jsme je hráli doteď.

V jakých místech se vám koncertuje nejlépe?

Kale: Stadiony... (smích) ... všude, kde jsou dobrý lidi, kde je dobrá atmosféra. Negativní reakce jsme nepotkali ještě nikde, alespoň si nevzpomínám.
V.B.: Já si myslím, že jsme ještě nikde ostudu neudělali, úspěch jsme měli všude.

Vybíráte si místa, kde koncertujete? Stává se vám, že byste nějaké hraní odmítali?

Kale: Asi bysme nehráli pro Taliban, i když kdyby zaplatili... (smích).
J.S.: Určitě bychom nehráli pro extrémní pravici ani pro levici. Politicky se rozhodně nechceme angažovat. Jinak hrajeme pro jakékoli publikum, které má rádo hudbu, ať jsou to lidé jakéhokoli původu.

V souvislosti se zpřísňováním imigračních zákonů některých zemí - tématem, které je poslední dobou dost aktuální - nemáte problémy s vycestováváním na koncerty za hranice?

V.B.: O tomhle vůbec nebudeme povídat, problémy s politikou - ani tohoto druhu - nemáme.
J.S.: Na všech místech, kam jezdíme, máme pracovní povolení, tím je to vyřešené. V Anglii hrajeme poměrně často a nemáme dík tomu žádné problémy.

Kde se vám hraje nejlépe v zahraničí?

J.S.: Zatím jsme hráli asi v osmnácti zemích a publikum je všude téměř stejné. Ve Skandinávii a Německu je možná trochu vychovanější, v Itálii už tančí od začátku, ale všude to je spontánní, je to naše publikum. Procestovali jsme Anglii, Francii, Belgii - tam jsme hráli v sále pro dva tisíce lidí a přišly čtyři tisíce - Holandsko, Amerika, jenom v Česku nemáme takovou podporu.

Jste vědomě inspirování nějakými velkými jmény, obecně poslouchanými kapelami?

V.B.: Osobně jsem se potkala například s Nataliou Oreiro, s mnoha známými kapelami jsme se setkali, rádi nás poslouchali a byli nadšení.
J.S.: Když jsme byli například v Seattlu, hrál s náma bubeník od Santany, Los Lobos a Jimmy Cliff současně v jedné skladbě.

Myslel jsem spíš jména, která vás ovlivňují během skládání.

Kale: My jsme svoji, ale měli na nás vliv třeba Beatles, to určitě. Jinak nechceme skládat něco, co už tu bylo, to by nebylo fér.
J.S.: Ovlivněni samozřejmě jsme. Mohli bychom jmenovat -Santana, Stevie Wonder, Beatles, to, co ovlivnilo spoustu lidí.

Spolupráce, kterou jste teď načali s Chicem z Gipsy Kings, má nějakou šanci na pokračování?

J.S.: Takové věci se dějí spontánně, to nebylo plánované marketingem, nebo produkční, spolupráce vznikla na základě sympatie a přátelství. S Chicem se osobně znám už asi patnáct let, na spolupráci jsme se dohodli na festivalu ve Francii v Arles, kde jsme na jím pořádaném festivalu vystupovali jako hlavní hvězdy. Jinak budoucnosti jsme otevření, spolupracujeme také s jinými druhy hudby, s kým budeme pracovat dál, ukáže život.

Máte už teď nějakou představu o dalším pokračování Kale? Existují už teď plány na další desku?

Kale: Na další desku je ještě brzo, zatím ještě nevyšla ani tahle.
V.B.: Já bych si přála, aby nám vyšla ještě jedna deska, na které budou hrát jen mužský z Kale, abysme měli jedno jen svoje cédéčko. Všude pořád máme spoustu hostů a já bych byla nejšťastnější ženská na světě, kdybychom natočili desku jenom se skupinou Kale a se mnou.
J.S.: Vždyť takhle vypadala už minulá deska, tam byl jako host jen váš táta.
V.B.: Nenene, tam jsou všude hosti, já bych tam nechtěla nikoho než nás.

Takže návrat k tomu syrovému, zemitému, autentickému, na čem jste začínali?

V.B.: Nějak tak, alespoň já bych to tak chtěla. Na desce, kterou teď vydáváme, se mi líbí jedna jediná píseň doopravdy, která mě moc a moc zaujala, nedokáži jen říct proč. Asi je tam hodně té prožívané pravdy. Kolikrát ji slyším, tolikrát pláču. Je to "Upre Pre Ma Užarel", zpívá ji Emil "Pupa" Miko.
Kale (Emil): Je to samozřejmě věc názoru. Mně se například líbí Honzova "Rovava", pak třeba "Tekerel" od Věry, je to živé a jede to, všechno tam má své místo.
J.S.: Jde také o to, že se pět let nenatočila žádná deska, takže tam jsou starší skladby ("Pre Orica" má například čtyři roky) a každý má samozřejmě nejradši ty, které jsou nejnovější - dohromady jsme vybírali ze sedmdesáti písniček.

Rozhovor děláme pri internetový magazín MusicServer, znáte ho?

Kale: Ne.

Jaký je obecně váš vztah k internetu?

Kale: Víme, že je to dobrá věc, ale vztah k němu moc nemáme, protože se k němu moc nedostaneme. I když objevují se tam také věci, ke kterým bychom byli spíš kritičtí...

Co byste vzkázali čtenářům MusiServeru?

Kale: Hlavně ať si kupujou cédéčka a ať se jim to líbí, že přejeme příjemný poslech.