Co je nového v Třinci?

Albert: Oteplilo se a slezl sníh, takže lyžovačka pomalu končí. Ale aspoň tam teď nebude tolik smogu.

Jezdíte domů často?

Johnny: Ale jo. Často jsme pryč, ale Třinec je náš domov. Například celý příští týden nemáme po dlouhé době žádný koncert a budeme celou tu dobu v Třinci. Je to pro nás docela svátek.

Které části rodného města jste ukázali ve videoklipu "Coco"?

Johnny: Snažili jsme se vybrat místa, která budou v klipu vypadat autenticky. Většina budov v Třinci je různě opravených. Mají třeba plastová eurookna, která kazí jejich ráz. Vybírali jsme ulice, kde tohleto ještě není a kde je město ve své původní podobě. Poslepovali jsme to z různých částí - jsou tam třinecké železárny, symbol města, nebo kino Kosmos.

Jak tohle prostředí formovalo váš vztah k hudbě?

Albert: V Třinci jede hlavně metal a drum 'n' bass. My jsme se s Johnnym potkali na gymplu a moc lidí, kteří by poslouchali Oasis, Radiohead nebo Coldplay, tam nebylo. Když ano, bylo to velké štěstí. Ani já tehdy tyhle kapely neznal. Třeba Coldplay jsem objevil úplnou náhodou, když jsme s bratrancem hráli počítačové hry. On zrovna smažil nějakou strategii a pustil k tomu playlist z Winampu. Najednou tam naskočila písnička "The Scientist". Poslouchal jsem ji a řekl mu, ať ji tam dá ještě jednou. A ještě jednou... Nakonec jsem si ji poslechl asi čtyřicetkrát a začal se pídit po celé desce.
Johnny: Já se třeba o Radiohead poprvé dočetl z hudebního časopisu, který mi půjčil spolužák z lavice. Dal mi poslechnout nějaký záznam koncertu, nahraný na diktafon. To bylo první, co jsem od nich slyšel a šokovalo mě to. Přišlo mi, že Thom Yorke zpívá úplně hrozně (směje se). Pak jsem jim dal druhou šanci se studiovou deskou, byl to tuším "Kid A". To už se dalo skousnout a dokonce se mi to začalo líbit. S klukama jsme pak četli hudební časopisy a muziku zkoušeli sehnat podle nich. Psal se rok 2004 a hudba ještě z internetu stáhnout moc nešla, spíš se kopírovalo. Různí překupníci chodili se seznamy cédéček, která dováželi z Polska.

A z tohohle všeho vznikli Charlie Straight.

Albert: Na Třinci je dobré, že je tam hudebka a spousta muzikantů, kteří mají rádi jazz. My jsme se k Charlie Straight dostali přes něj. Chodil jsem do hudebky, kde mě na bicí učil náš dnešní bubeník Pavel Pilch. Ten měl kapelu s klávesákem Michalem Šupákem a my jsme s Johnnym měli jazzové trio. Když se ještě naposledy vrátím ke Coldplay - sledoval jsem někdy v těch časech s tátou jejich koncert na MTV. Zpěvák Chris Martin tam zrovna skákal z nějakého balkónu, vypadalo to jako v Akropoli (směje se). Seděl u piana a hrál dokola dva akordy. Na jednu stranu mi to přišlo hrozně tupé, ale zároveň dost husté. Chtěl jsem mít taky kapelu jako Coldplay.

Vnímáte dnes v kapele nějaké relikty jazzové minulosti?

Albert: Původně jsem se tomu bránil, ale jazz je dobrý a máme ho rádi. Měli byste nás slyšet jamovat ve zkušebně. Možná bude další deska totálně šílená.....
Johnny: Určitě ano, i když myslím, že je jich čím dál míň. Každopádně na zvukových zkouškách, když jamujeme, se dají často slyšet různé jazzárny, pokusy o walking bass a tak (směje se).

Měli jste od začátku jasno v tom, že chcete zpívat anglicky, znít jako britská kytarovka a směřovat za hranice?

Johnny: Určitě jsme neměli v úmyslu znít jako britská kytarovka, ale v tom ostatním ano - od začátku jsme chtěli hrát i za hranicemi. A s anglickými texty to jde snáze než s českými.

A jak se vám ten průnik do světa daří?

Johnny: Snažíme se. Venku hrajeme hlavně v Německu, kde máme manažera Andiho. Jsme tam v průměru jednou za měsíc. Teď se nám podařila skvělá věc, čeká nás koncert v legendárním mnichovském klubu Atomic Café. Je to prestižní adresa, na které nehrála zatím žádná česká kapela. Koncerty tam měly party jako Arctic Monkeys nebo Black Rebel Motorcycle Club, takže z toho máme radost a jsme zvědaví, kolik přijde lidí. A nějaký dlouhodobější plán? Chceme posbírat co nejvíce fanoušků po Evropě. Rádi bychom vyjeli jako support nějaké větší kapely.

Dostává tahle vize nějaké konkrétní obrysy?

Johnny: Kontaktovali jsme nějaké kapely přes naše společné známé. Uvidíme, jak to dopadne. Nechtěl bych zatím říkat jména, protože nevíme, co z toho vyjde.
Albert: Všichni chtějí slyšet strašně megalomanské plány, jak dobudeme celou Evropu. Ale to jde jedině postupně. Když se zadaří, tak se zadaří. A je zbytečné někomu něco slibovat. Kapela není politická strana, která musí představit svůj politický program a ten pak dodržet. Já přece nemusím přesvědčovat lidi o tom, že budoucnost bude vzkvétat, budeme platit nízké daně a všichni budou mít vysoký důchod. Já prostě nevím, co bude. Hraju na kytaru, jsem šťastný, že lidi chodí na koncerty a s klukama mě to baví. Můžeme se tím skoro živit, a když bůh dá, pojedeme to zkusit po Evropě.
Johnny: Nemyslel jsem tím, že bychom jeli turné s Foo Fighters nebo Coldplay. Spíš by šlo o kapely takového rozměru, že přijedou z Ameriky na měsíční turné po Evropě a v jednotlivých městech na ně přijde třeba pět set lidí. Nejsou známé mezi širokou veřejností v Česku, ale jsou lokálně úspěšní.

K průniku do zahraničí vám může pomoct i nová deska "Someone With A Slow Heartbeat". V čem se nejvíce liší od debutu?

Albert: Já myslím, že je smutnější. Nasrala mě jedna holka, no (směje se). Jde o nějaký vývoj všech členů kapely. Asi jsme trochu dospěli. Producent Guy Fixsen akceptoval i delší písničky. Kdo mě dobře zná, ví, že v nich dost odhaluji věci ze svého života.

Takže rozbitá čelist v "How Do You Like My Earings?" se konala?

Albert: Jednou jsem ve vlaku potkal spolužačku, která měla divné náušnice. Říkala, že jejímu klukovi někdo dal přes držku, ale už mu to srostlo, tak je ráda a vystavuje ty šroubky světu na odiv.

Písničku "Too Many Knives" jste nahrávali v kostele. Má to prostředí pro vás nějaký hlubší význam a symboliku, nebo vám šlo vyloženě jen o zvuk?

Johnny: Jde o třinecký evangelický kostel, od kterého má klíče klávesista Michal. Může tam kdykoliv přijít a zahrát si na varhany, takže tam někdy v noci chodíme. Tentokrát jsme vzali jen můj laptop, zvukovou kartu a dva mikrofony. Celou písničku jsme nahráli na živo, na tamní rozladěný klavír a varhany. Všechno je to živá akustika, nic nastříhaného. Zkrátka organická skladba. Šlo nám primárně o zvuk, který je v tom kostele opravdu specifický. Samozřejmě to pro nás má ale i druhý význam, protože kolem toho kostela chodíme celý život. A třeba Michal tam občas hrával na svatbách.

K songu "Dear Jack" jste posléze dopsali "Stacey". Odkud se vzala?

Albert: Přišlo mi to prostě jako dobrý nápad, dávalo mi to smysl hudebně i textem. Jeden Angličan mi ale říkal, že první asociace Britů na to jméno je prostitutka, to jsem přesně nemyslel.

Na desce jste použili harmonium, které jste prý koupili v nějakém bazaru v Praze...

Johnny: Můžeš si postahovat nebo nakoupit spoustu véestéček, máš přehršel možností, ale pořád jen digitálních. My si chtěli pořídit nástroje, které budou opravdové. Když se podíváš na internet, lidi tam prodávají harmonia třeba za tři nebo za dva tisíce, kolikrát i za odvoz. My jsme koupili naladěné harmonium za dva litry. Vyzvedli jsme si ho v Praze u jednoho pána na sídlišti, naložili do auta a odvezli do studia ve Švýcarsku.
Albert: Získali jsme ho díky bubeníku Pavlovi, který - když je v dodávce nuda - jede všechny ty aukra, bazoše a hyperinzerce. Harmonium je teď u nás ve zkušebně. Jediná jeho nevýhoda je, že není naladěné na 440Hz jako další nástroje, takže úplně neladí s klávesama Kurzweil. Ale dá se to nějak řešit. Další zajímavý nástroj, který jsme na desku použili, je takový malý, asi sto let starý cimbál. Pavel ho půjčil přes společného známého od jednoho nadšence, který sbírá hudební nástroje a bydlí asi dvě stě metrů od naší zkušebny. Je na něm reverb, takže to nezní jako klasická cimbálovka. Je slyšet například v písničce "45 Days In Tokyo".

Některé písničky se na novinku nevešly, třeba "Picking Blueberries". Nestála za to?

Albert: Myslím, že jsi to vyjádřil přesně. Zkrátka se tam nevlezly. Guy Fixsen po natáčení desky odjel s přítelkyní do Ameriky. Chtěl to na motorce projet od Atlanty po Ohňovou zemi. Tlačil ho čas a měl přesný termín, kdy musí odletět. Sepsal písničky, které by mohly být na desce, a "Picking Blueberries" se umístila až za první jedenáctkou. Neměl k ní zkrátka takový vztah, sám říkal, že by jeho práce té písničce nepomohla. Já si ale myslím, že ještě přijde její doba. Na koncertech funguje dobře.

Čím si vysvětlujete úspěch Charlie Straight?

Albert: Tím, že se můžeme soustředit jenom na kapelu a zároveň máme štěstí. Také jsme se asi vyskytli ve správný čas na správném místě. Každopádně si nemyslím, že je to náhoda a že by žádná další česká kapela s anglickými texty nemohla získat tři Anděly a hrát koncerty za docela dobré peníze. Vděčíme prostě tomu, že se hodně snažíme a současně máme štěstí. Dohromady to funguje.
Johnny: Základ je ten, aby se naše písničky někomu líbily, což se snad děje. Druhá věc je, jak si to ošéfuješ. Jestli se ty písničky dostanou k lidem, jestli si je někdo poslechne. O to se snažíme už několik let a teď začínáme sklízet plody. Samozřejmě to ale není jenom věcí kapely, ale děje se to i díky snaze dalších lidí, kteří nám pomáhají. Všem jim děkujeme v bookletu nové desky.

Často děkujete i fanouškům. Jaký s nimi máte vztah?

Johnny: Jsou různé typy fanoušků. To ví asi každý, kdo chodí na koncerty. Jsou ti, co stojí v prvních řadách - buď to chtějí vidět zblízka, nebo jsou do toho fakt zažraní. Pak jsou ti, co to berou víc s rezervou, ale rádi přijdou na koncert. Vím o fanoušcích, kteří s námi jezdí třeba na tři koncerty za sebou. A někteří už byli snad na padesáti našich vystoupeních. Jsou to zkrátka různé skupiny, které se někdy vzájemně třeba ani nemají rády. Každopádně my jsme rádi za každého fanouška a myslím, že máme docela blízký vztah.

Jak vůbec čelíte nájezdům fanynek?

Albert: Nebojíme se jich. Mě baví dávat podpisy a fotit se s lidma i dvě hodiny po koncertě. Když jim to udělá radost, mně taky (většinou). Teda pokud nejsou totálně opilí a nešahají mi furt na zadek a tak.

Alberte, ty se po vzoru The Flaming Lips necháváš na koncertech unášet fanoušky v průhledné kouli. Nebojíš se někdy?

Albert: Baví mě ty výrazy ve tváři. Některé křehčí postavy se pode mnou bortí, nebo dám lidem kolenem do hlavy, ale snad to není až taková bolest.

Když kapela ještě není úplně provařená a zná ji jen nějaký omezený počet lidí, mají fanoušci pocit jakéhosi osobního práva. Jakoby jim ta kapela nějakým způsobem patřila. A potom, když se stane masovější, ji stejní lidé nezřídka obviňují z komerčních kalkulů, protože se k ní nedostanou už tak lehce do šatny. Pozorujete to i na Charlie Straight?

Johnny: Někteří lidi si chtějí pro sebe něco objevit a držet si s tím exkluzivitu: Podívejte, co jsem si objevil, je to super, vy to neznáte? Můžou se s tím identifikovat. Objevili něco, co ostatní ještě neznají. Ale jakmile se to něco začne stávat masovější, tahleta funkce odpadá. A zůstane jenom to, jestli se jim ty písničky opravdu líbí, nebo ne.
Albert: Já mám docela rád Bon Ivera, a kdybych ho najednou viděl někde na billboardech u dálnice, nevím, jak bych se tvářil. Možná teď sami tvrdíme, že se nám to nelíbí, ale asi je to přirozený vývoj. Podle mě se to u nás zlomilo tak před rokem. Dostali jsme tři ceny Anděl a stali jsme se populárnějšími. Teď už nemusíme mít strach, že by se na nás fanoušci vykašlali. Ti, kteří to udělat chtěli, to už udělali. Takže už jsme v pohodě (směje se).

Myslíte, že máte v rámci Česka ještě kam růst? Populárnější, než jste teď, už být asi nemůžete. Vyprodáte sice Flédu, ale nejste Kabát nebo Nightwork, kteří u nás mají potenciál plnit haly.

Johnny: Asi je to pravda. A právě proto je důležité vyrážet do zahraničí. Jsme rádi, že nás poslouchají Češi, že chodí na koncerty a občas si koupí třeba tričko nebo cédéčko. To nám dává svobodu v tom smyslu, že nemusíme někde po večerech dělat skladníky a naopak se můžeme soustředit pouze na hudbu. To, že jsme v České republice dosáhli nějaké úrovně - i když není a nikdy nebude taková jako Kabát nebo Nightwork - nám umožňuje mít zdroje a tým, který nám pomůže expandovat do zahraničí. Když řešíš existenční problémy, asi se špatně expanduje.

Byli byste hodně zklamaní, kdyby to za hranicemi nevyšlo?

Albert: Stát se může všechno. Není to o jednom momentu. Že bys někde zahrál a dvanáctka promotérů tě buď přijme, nebo zavrhne? Takhle to neprobíhá. Dílčí neúspěšné momenty můžou být, ale nedemotivují tě v pokračování. Samozřejmě to vyžaduje dlouhodobou víru a obrovskou snahu. Otázka je - když se furt snažíš a pořád nic nepřichází - kdo to dřív vzdá a koupí si psa, komu se narodí mu dítě nebo kdo začne dělat jiné věci, ze kterých bude mít jistější příjem.

Zkrátka nevykašlat se na to pět minut předtím, než se stane zázrak.

Albert: My odtud nechceme utéct. Netvrdíme, že Česko je nudné nebo něco podobného. Ale chceme si průnik do zahraničí zkusit v době, kdy na to psychicky máme, chápeš? Jsme ve věku mezi dvaceti a třiceti. Kolem třicítky už přece jen přemýšlíš o tom, kde budeš bydlet, jestli budeš mít ženu, děti, toho psa a tak. V momentě, kdy tohle nastane, bude mnohem těžší dát si zkoušku s kapelou. Vím to, protože to takhle má Honza Muchow nebo Dušan Neuwerth. Pochybuju, že by třeba kluci z Tata Bojs byli schopni se dneska sbalit a odjet na tříměsíční turné po USA.

Nesvazuje vám někdy nálepka velkých nadějí české hudby ruce? Necítíte se díky ní pod tlakem, abyste nezklamali?

Albert: Ne, mě to rozhodně motivuje a vzrušuje.
Johnny: Spíš si někdy říkám, že to někoho může naštvat, třeba jiné kapely. Ale je potřeba si uvědomit, že to o nás říkají ostatní, my to o sobě sami neprohlašujeme. I když jsem samozřejmě rád, že nám někdo tak věří.

Máte rádi rozhovory?

Johnny: Tenhleten je dobrej.

Děkuju. A kromě tohohle?

Johnny: Někdy je to lepší, jindy horší, ale obecně s tím nemám problém.

Starší muzikanti mají často pocit, že už všechno řekli. Mladí se zase nezřídka podceňují a trpí pocitem, že nemají co říct. Jak jste na tom vy?

Albert: Já jsem spíš opačný případ. Vždycky jsem měl pocit, že nějaké sdělení tam je. Minimálně takové, že tohle je hustá kavárna (směje se). Myslím, že je tam vždycky něco hmatatelného.

Německý sociolog Theodor Adorno tvrdil, že umění spočívá ve zpochybňování statu quo. Co vy na to?

Albert: Já myslím, že to hlavní umění v tom nespočívá. Zpochybnit něco je hezké, ale mnohem lepší je mít někoho rád nebo s tím člověkem i spát.

Představte si, že spolu budeme dělat rozhovor za deset let. Kde by chtěli být Charlie Straight v roce 2022?

Johnny: Chtěl bych, abychom byli kapela, která koncertuje po světě a na kterou chodí hodně lidí. Také bych si přál, abychom i za deset let měli co říct, stáli si za tím a měli pocit, že máme pořád kam jít dál.