Vloni v létě, před svou vysněnou mateřskou, potěšila Beyoncé čtyřmi za dvaadvacet sekund vyprodanými koncerty asi tři tisícovky lidí v sále Roseland Ballroom v New York City. Odcházet museli nadšení. Ono jedna věc je, že Beyoncé prostě za ty roky umí. Zpívat, hýbat se, umí to s publikem, ví, jak mluvit, jak přesně zapůsobit na pódiu a co si dovolit. Tou druhou věcí ale je fakt, že po její poslední desce (té "rozpačité" a asi moc vyspělé, upřímné a málo cool) musela světu ty polonepochopené songy předvést nějak osobitě.

Hned zpočátku bylo jasné, že vystoupení nebudou tradičními a jekotu plnými koncerty té klasické Beyoncé, která objíždí se svými líbivými hity natřískaným setlistem haly celého světa a kterou známe z "I Am... World Tour". Vystoupení je přeneseně představením o dvou jednáních: jedné kabaretnější části (mapující kariéru této zpěvačky dosud) a druhé koncertnější, ve které zaznějí téměř všechny skladby ze zmíněné loňské nahrávky "4", chybí zde, bohužel, "Start Over".

V prvním segmentu se vám představí paní Knowles v roli vypravěčky něčeho jako autobiografické revue. A ačkoliv to zní všelijak, ten stokrát slyšený příběh o životě této novodobé divy je zde vylíčen velice poutavě a docela vtipně. O výborný doprovod povídání se postaral emancipovaný dámský ansámbl a hudební vsuvky ve formě útržků několika starších (těch podstatných) hitů Destiny's Child. Tato pasáž je proložena ilustračními i dobovými záběry, které vás zabaví a správně předehřejí na to, co přijde - uvolněné a emocemi nabité vystoupení. Jedenáct výborně technicky (i trademarkově manýristicky) zazpívaných kousků, které na desce místy zněly o poznání kostrbatěji, ale které naživo vyznívají úplně báječně. Není divu, že si je Beyoncé chtěla dát naživo. A samozřejmě že chtěla i prozradit něco málo o jejich vzniku nebo podstatě.

Atmosféře alba a prodejně formulovaných filozofií nad smyslem života napomohl ke správnému intimnímu vyznění i rozlohou menší sál, ve kterém se vystoupení konala. Krása možná v jednoduchosti není, jistou věcí ale je, že "Live At Roseland: Elements Of 4" má parádní atmosféru a vystačily k tomu vlastně jen světla. Nekonají se efektní, vydřené a náročné choreografie, namísto nich si ale zgustnete na několika slečnách se smyčci, harfistce a skromné dechové sekci (a jejich výtečných aranžích).

O režii záznamu se (opět) postarala samotná Bí (za dozoru Eda Burkeho), stejně jako tomu bylo i s "I Am... World Tour", které na mě ovšem, subjektivně, udělalo lepší dojem. Neříkám, že by "Live At Roseland: Elements Of 4" bylo horší, jde jen o to, že Beyoncé zjevně našla ve své nové vášni (režírování a střih) další manýru: vydatné kolážování. U "I Am... World Tour" to bylo výborné zpestření, kdežto v "Live At Roseland: Elements Of 4" a kontextu intimit je to místy trochu na sílu (bez ohledu na to, že to všechno v příběhu plní svou roli).

Pokud znáte Beyoncé ve světle, ve kterém se dobrovolně prezentuje, určitě jste si všimli, že má tendence ukazovat moc ze svého osobního života. A pokud vás to vždycky bavilo, nezklame vás ani tentokrát. Svou rolí. Je moc příjemné sledovat, jak uzrává, jak je rok od roku sebevědomější na pódiu a jak se tato milá a hodná slečna mění v silnou a moudrou ženu. V Tinu Turner.