Svět není perfektní místo, a tak měli M83 na své cestě z Kolína nad Rýnem problémy s autobusem a nabrali zpoždění. Nedělní akce nejsou z mnoha známých důvodů žádnou výhrou, ale zpoždění by se i tak dalo omluvit, jenže to by se celý večer musel vyvíjet trochu jinak... Dveře Lucerna Music Baru se otevřely ve čtvrt na jedenáct a další více než hodinu se čekalo na začátek show. Kdo však bral večer trochu jako dvojkoncert, nadšený jednou z letos zatím nejzajímavějších desek italského snílka Porcelain Rafta, měl prostě smůlu. Support se nekonal, organizátoři se ani osobně neomluvili (na rozdíl od kapely). Místo toho natěšený dav zíral skoro celou již zmíněnou hodinu na prázdné pódium - nikdo na něm nezvučil, nikdo nic nepřipravoval. Leda ve fantazii jsme si mohli představovat, jak Porcelain Raft vystupuje alespoň ve zkráceném nebo akustičtějším setu.

Bohužel situaci moc nevylepšili ani sami M83, protože když už nepustili na pódium support, měli se alespoň snažit na poslední chvíli poladit svá fidlátka. Prvních několik skladeb setu, který celý i s přídavkem netrval ani hodinu, totiž připomínalo horor. Totálně lavírovaly úrovně nástrojů i vokálů, mikrofony pískaly, kapela místo soustředění na hru posunky naznačovala, že nefungují odposlechy... Přestože technici dali věci částečně do pořádku, celý koncert poznamenal takzvaný koupelnový efekt - M83 zkrátka mají v současnosti větší zvuk, než jaký je schopen Lucerna Music Bar unést. Bubeník do své soupravy tak mydlil, že ačkoli takřka nešel přes reproduktory, zaplnil celý sál. Třeba křehce vyklenutá "Graveyard Girl" vyzněla s nařachanými bicími jako cover v podání Kabátů. A dalo by se pokračovat.

Důraz na rytmickou stránku skladeb je při koncertech logickou volbou, ale Anthony Gonzales a jeho parta z toho vyšli v Praze jako pouťoví flašinetáři. Komplexní vrstvy syntezátorů a zasněná atmosféra z desek byly takřka nepřítomné. Základnímu groovu chyběla nadstavba. Vokalistka Morgan Kibby taky nebyla zrovna v extraligové formě, v některých momentech to spíše vypadalo na okresní přebor (třeba v uječené verzi "Skin Of The Night"). Anthony si raději v některých skladbách vypomáhal half-playbackem - jistota je jistota! Ne, že by na tom až tolik záleželo, ale ono by se vůbec dalo diskutovat, kolik z produkce znělo naživo. Řeč je zejména o rozjařeném kudrnáči Jordanu Lawlorovi, který mnohdy buď vůbec nebyl nazvučený nebo jen špatně předstíral. Alespoň to dohnal zombie tanečky.

Jak lze vyčíst ze setlistu, hráli převážně z posledních dvou písňově orientovaných desek. Relativně nejlépe z toho vyšli v kusech, kde Anthony pouze kroutil oscilátory svého prastarého syntezátoru a zbytek kapely mlátil paličkami do padů digitálních bicích - nešlo na tom skoro nic zkazit. Řeč je o "We Own The Sky" nebo tisíckrát ohrané a stále působivé "Midnight City". Zbytek celkem sympatické show, ale pochybného koncertu, zanechal dluh řeckých parametrů - jen s tím rozdílem, že minimálně polovina klubu místo demonstrování aplaudovala. Zamyšlení nad rozdílem mezi ovcí a fanouškem však patří do jiné rubriky.