Starším čtenářům je skupinu Van Halen představovat trochu zbytečné, mladším ročníkům však jejich jméno natolik známé být nemusí. Rockeři z Kalifornie se proslavili víceméně hned od svého debutu nazvaného prostě "Van Halen". Svou úspěšnou kariéru zakončili na konci devadesátých let doposud posledním albem "Van Halen III", které sklidilo poměrně mizerné reakce. Poté se skupina s občasnými přestávkami na dlouho odmlčela. Probudila je až nominace a následný vstup do Rock 'n' Rollové síně slávy v roce 2007. A o pět let později trpělivým, věrným fanouškům leží na stole jejich nové, dvanácté album "A Different Kind Of Truth". K doplnění celého obrazu je ještě nutná informace, že tábory příznivců kapely jsou pomyslně rozděleny na dva tábory. Na ty, kteří nedají dopustit na prvního a zároveň aktuálního zpěváka Davida Lee Rotha, a na ty druhé, kteří si oblíbili charismatického Sammyho Hagara (Chickenfoot).

A konečně k samotné novince. Comebacky velkých skupin, mezi které Van Halen jistě patří, jsou vždy doprovázené velkými očekáváními, častokrát nenaplněnými. Ono po déle trvající odmlce je těžké někdy přijít s něčím novým, případně silným tradičním materiálem. Van Halen novinku pojali v jako návrat ke kořenům s moderními příměsemi, což se jeví v dané situaci jako nejlepší řešení a bývá pro fanoušky nejvděčnější. Že se jedná o zmíněný návrat do dob největší slávy, napovídá i sympatický retro obal. Starý ocelový vlak ve mně zase evokuje sílu skrývající se pod ním.

Očekávané album začíná prvním singlem vypuštěným již koncem minulého roku nazvaným jednoduše "Tattoo". Jedná se sice o jednoduchou, přesto údernou rockovou skladbu. Jako opatrné navnazení na novinku je výběr této titulní písně pochopitelné, rozhodně se však nejedná o nejlepší kus. Spíše naopak, je to spíše taková jednohubka, která se lehce oposlouchá. Já zraky, či spíše uši, stražil dále. Bohužel i druhé místo na CD obstarala slabší tuctovka "She’s The Woman", která by se mohla objevit i na béčkovějších albech kapel hrajících ve stínu této legendy. Začátek tedy žádný odvaz.

S "You And Your Blues" přichází ta pravá nálada a svítá naděje, že není rozhodně nic ztraceno. Úderné, opět jednoduché, tentokrát však rozhodně ne prvoplánové jako v případě předchozích dvou stop. Zprvu nenápadná "Blood And Fire" mi nakonec zněla v uších nejdéle a považuji ji za jednu z nejlepších na albu. Netradiční jak pojmenováním, tak i hudebně - "Honeybabysweetiedoll", je skvělým zpestřením jinak klasické nahrávky, dominuje jí téměř futuristický riff Eddieho Van Halena. Hned následující pohodovka "The Trouble With Never" je druhým vrcholem vzbuzující příjemnou rockovou náladu. Hravá "Stay Frosty" s bluesovým základem či závěrečná "Beats Workin" vytvořila příjemnou tečku a i díky nim se jedná celkově o nadprůměrné album.

Začátek nahrávky je sice silným rockovým, potažmo hardrockovým materiálem, přesto svou podbízivostí může leckoho brzy nudit. Postupem kvalita stoupá a na konci vás čeká příjemný pocit z dobře odvedené práce. Rozhodně se nejedná o zbytečný comeback vytvořený jen kvůli finanční stránce. Van Halenové měli světu co říct, a tak to skrz Rothovo hrdlo vykřičeli do posluchačových uší a vysvětlili jim, že do starého železa určitě nepatří.

"A Different Kind Of Truth" je o poznání silnější než poslední rozpačitá řadovka z roku 1998. Fanoušky jistě i potěší nový člen, basák Wolfgang Van Halen, který nahradil Michaela Anthonyho působícího momentálně v Chickenfoot spolu s dalším bývalým členem kapely Sammym Hagarem. Díru do světa novinka neudělá, ale urazit správného rockera zajisté nemůže.