50 - 41 | 40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 1

---

Britská zpěvačka Nerina Pallot si užila nečekaného komerčního úspěchu v roce 2006 s reedicí své druhé desky "Fires" a hitem "Everybody's Gone To War". Pak se usadila, věnovala se studiu anglické literatury, svému synovi a pozvolna nahrávala nové písničky, které vyústily v alba "The Graduate" a minulý rok "Year Of The Wolf". Ačkoli si na ni všechny skladby (s malou občasnou výpomocí) složila sama, produkci vložila do rukou Bernardu Butlerovi (kromě počátků ve Suede je známý hlavně jako producent, výrazně stál třeba za úspěchem Duffy). Nahrávka komerčně kdovíjak nezazářila, ale Nerina opět potvrdila, že je výjimečná skladatelka, která sice tvoří popové melodie, ale svým hlasem a aranžemi je balí do mnohem více sofistikovanějšího výsledku, který jen tak neomrzí. Na živobytí si vydělává psaním pro jiné interprety (nejprofláklejší je asi její spolupráce s Kylie Minogue), svoje desky si natáčí pro radost. Svou i fanoušků. Pokud budou stejně tak dobré jako "Rok vlka", ať v tom klidně pokračuje.

Nerina Pallot - Put Your Hands Up

---

Australská zpěvačka s českými kořeny Lenka přivedla do popu už svým prvním albem odlehčenost, inteligentní ztřeštěnost a velmi příjemnou chytlavost. V případě druhého alba "Two" ovšem zašla ještě dál. Přihodila elektroniku a především důkladněji zapracovala na melodiích a na produkci. Nejrůznější elektronické efekty, beaty a zvuky namíchala se svým charakteristickým stylem skládání a především naprosto signifikantní interpretací, založené na mixu výborného zpěvu s nádechem infantilnosti a hereckého podání. Díky tomu všemu a celkovému důrazu na výraznější rytmus je "Two" oproti debutu barevnější a živější. Všechny tyto faktory se podepsaly na tom, že Lenčina druhotina je nahrávka natolik originální, že jen těžko někde najdete jí podobnou. A pokud se do ní zaposloucháte, najdete v ní spousty invence, stejně jako ve všem, co Lenka dělá, a to včetně vizuálního ztvárnění svých písniček. Všechno toto a navíc i fakt, že je výborná zpěvačka, ukázala i naživo na svém prvním koncertě v Česku.

Lenka - Roll With The Punches

---

Do výčtu toho nejlepšího se vměstnala i skupina Zoči Voči z Nitry. Nová deska "Nikto z nás nie je bez chýb" znamenala pro mladý produkt slovenské kytarové školy výrazný výkonnostní posun a stala se u našich východních sousedů pilířem kvalitní rockové hudby. Materiál snese přísná měřítka moderní nahrávky ve stylu zámořských interpretů, od kterých ho odlišuje jen zvukomalebnost slovenského jazyka. Pestrá sbírka o osmnácti stopách je navíc opatřena krátkým snímkem, dokumentujícím a komentujícím natáčecí proces. Ocenění si zaslouží komplexní přístup i snaha o určitou kompoziční pestrost desky jako celku. "Nikto z nás nie je bez chýb" staví na základech maximálně líbivého pop-punku s výrazným vstupem prvků core žánrů. Tahle kombinace je dneska v módě, Zoči Voči na ni vsázejí a dobře (ji) dělají. Instrumentální jistota a invence dotáhly kapelu loni velmi vysoko. A pokud nenastane apokalypsa, věřím, že se na stejném místě sejdeme i v dalších letech.

Zoči Voči - 2012

---

Číslovka pět je prý šťastným číslem Andyho Barlowa, který po rozpadu Lamb stihl hned několik aktivit, jedna z nich byla završena vydáním "Leap And The Net Will Appear" elektronických LOWB. Lou Rhodes se vydala naopak cestou akustiky a vydala tři křehké desky. Svým způsobem může být "5" chápáno jako kompromis mezi těmito dvěma světy, jenž vznikl zcela nečekaně. "Build A Fire" je trumfem, jemuž singlové vydání nadmíru sluší. Na "Pětce" nechybí několik jasně rozpoznatelných fíglů, které byly pro Lamb tolik charakteristické, zároveň zůstal zachován i charismatický hlasový projev Lou. Vsuvkou na závěr pak je hostovačka Damiena Rice v "Back To Begining", která tak trochu působí jako duet, který se nevešel na poslední desku Lou"One Good Thing". Lamb završili první kapitolu nového fungování postavením nadstavby vybudované na pevných základech původních začátků, jen velké experimenty zůstaly zamknuty v archivu.

Lamb - TransFatty Acid (live @ Bratislava Electronic Beats 2011)

---

Clare Maguire na první pohled působí jako další nenápadná Britka. Když ovšem začne zpívat, zdání obyčejnosti se okamžitě rozplyne. Hutně zbarvený hlas (ne nepodobný tomu, kterým disponuje Annie Lennox) se rozhodla propůjčit popovým skladbám, na jejichž realizaci má lví podíl. Jak ukázala na svém debutu "Light After Dark", hloubku má nejen její vokál, ale i promyšlený hudební podklad. V jejích rozmáchlých písních s výraznými melodiemi se proplétá mnoho živých nástrojů s lehkým přispěním elektroniky. Prvotina mladé zpěvačky tak patří mezi ty nejpovedenější hudební rozjezdy uplynulého roku. Každému pop-milujícímu posluchači zaručeně tepovou frekvenci rozhází skladby jako "Happiest Pretenders", "Shield And Sword" nebo "The Last Dance". Doufejme (na rozdíl od britského tisku), že to nebylo naposledy, co jsme o Clare slyšeli. Její nadání a schopnost nezaleknout se hitovosti a zároveň nebýt plytkou výplní rádiového vysílání je totiž velice žádaná a sympatická.

Clare Maguire - The Shield And The Sword

---

---

Mainstreamovou hudební scénu mají pod palcem ženy. Loňský rok ale přinesl jednu naději, která by mohla tento fakt nenávratně zvrátit. Je jí klidem a dospívajícími boláky překypující zrzoun Ed Sheeran. Přitom by se možná zdálo, že jeho hudba je až příliš jednoduchá, ale v tom je jeho kouzlo, že v dnešní náročné době je ještě muzikant, který vsází na civilnost a prostotu. Není to ale jen tak obyčejný písničkář, který si vystačí jen pěním melodií, kombinuje do své tvorby i prvky hip hopu a r'n'b. Debut "+", kterým se nám Ed Sheeran představil, obsahuje hodně mladistvé naděje a nezkaženosti, ale přitom hořkosti ze zažitých zklamání zalévaných litry alkoholu. Milovníci megalomanství ho ihned přirovnali k mužské obdobě Adele. To je ale minela jako vrata, protožeon je úplně jiného ražení. Jeho melancholický přístup k hudbě má blízko z Jamesi Morrisonovi, ale jeho rozvernost a uvěřitelnost snad dává náznak toho, že jeho talent a ambice jsou větší.

Ed Sheeran - The A Team

---

Americká rocková skupina The Gaslight Anthem si v roce 2011 vybrala oddechový čas a našince potěšila aspoň vystoupením na premiérovém ročníku Prague City Festivalu. Její ústřední postava Brian Fallon se věnovala zejména novému projektu The Horrible Crowes, s nímž vydala debutové album "Elsie". To vyniká mimo skvělého otextování i nevšední atmosférou písní - velmi intenzivní, temnou až pochmurnou. Fallon dává v nové formaci (kde je mu partnerem Ian Perkins) prostor odvrácené straně vlastního hudebního génia a nabízí zajímavý protipól k tomu, jak se prezentuje se svou hlavní živností. Od dob Bruce Springsteena nemělo New Jersey a rock'n'roll obecně tak výraznou textařskou osobnost. Teď už zase dostanou prostor ve studiu The Gaslight Anthem a za oceánem půjde nepochybně o jednu z nejočekávanějších nahrávek následujících měsíců. "Elsie" totiž strmě zvýšila napětí před dalším obohacováním amerického slangu v podání sympaťáka z East Coast.

The Horrible Crowes - Behold The Hurricane

---

Sice "Zonoscope" nebude chápáno jako velká revoluce, ale ani nedochází k nějakému dalšímu ztroskotání Titaniku, jako kdyby se Cut Copy sekli a natočili nějaký blud. Jejich třetí deska je totiž opakem, je nejpestřejší a je krásným vetřelcem do vod vkusného retra, nevzali si za cíl přímo někoho vybrakovat. "Zonoscope" udělali zcela po svém a ti, co milovali "In Ghost Colours", si k němu budou maximálně hledat cestu přes objížďky, ale finiš zavání skoro dobytím rozmaru geniality. "Need You Now" (aneb náklonnost k OMD je nepřeslechnutelná) nebo "Blink And You'll Miss A Revolution" jsou singly, které této desce udávají tempo, oproti nim závěrečná "Sun God" je velkou vizí solárního cestování mezi galaxiemi na notě psychedelie. Australská invaze na "Zonoscope" je fascinující, rozverná (zejména v "Where I'm Going") a nebrání se ani sebereflexi. Naživo tato sešlost funguje neméně dobře, kdo byl loni na koncertu v MeetFactory, bude jen a jen souhlasně kývat.

Cut Copy - Blink And You'll Miss A Revolution

---

Dave Grohl se v nedávném rozhovoru rozpovídal o tom, proč rock nikdy nezemře: "Vždycky tady budou rockové kapely a rockoví fanoušci." Myslím, že by se hodilo doplnit, že dokud vznikají nahrávky jako "Wasting Light", rockový žánr se nemusí bát vyhynutí. Pouze zamrzí, že v současné době je jen jedním z mála alb, na kterém se spojuje úspěch a kvalita. Hlavním důvodem, proč lze označit sedmou studiovou desku Foo Fighters za jednu z nejlepších rockových desek roku, jsou silné skladby. Jasně, je tady špičková produkce Butche Viga, návrat Pata Smeara, hostování Krista Novoselica (respektive trochu Nirvana reunion) a Boba Moulda, ale to vše by bylo k ničemu, kdyby Grohl a spol. nenapsali jedenáct skvělých písní. Mezi úžasným otvírákem "Bridge Burning" a závěrečnou hitovkou "Walk" nenajdete slabé místo a snad jen díky situaci v hudebním světě, kdy kytary momentálně nikoho moc nezajímají, nejsou "Rope", "Arlandria" nebo "These Days" rádiové hity, i když by si to zasloužily. K tomu všemu si přidejte úžasný zvuk a spoustu energie, která se nastřádala hlavně proto, že "Wasting Light" vzniklo v Grohlově garáži, a máte tady nahrávku, která by neměla minout žádného příznivce kvalitní kytarové hudby.

Foo Fighters - Walk

---

Zdá se, že budoucnost byla zábavnější v dobách, kdy se ještě věřilo, že skutečně může přijít. Ty přehnané úniky do temných snových vizí se stále ne a ne naplnit. Možná to je ten důvod, proč se současní elektronici tak s oblibou vracejí do míst, kdy vůbec nebylo nemístné nechat svojí mysl unášet bujarými představami o budoucnosti. Kosmické lodě, kyberpunk, příběhy z orbitu. Kuedo v syntezátorovém obleku tahá ze svojí dětské skříňky právě tyto zvuky. Retrofuturismus jako funkční prostředek eskapismu. Kuedo ale není jen zručný resuscitátor ozvěn starých časů, do svých sci-fi árií zasazuje jeden z žánrů, se kterým ještě nevyobcovala masová poptávka - juke. Odrůda chicagského housu vyznačující se vysokým beatovým kmitočtem je přesně tou esencí, která z desky "Severant " dělá nadčasovou věc. Zaprášené syntezátory, futuristické smýšlení a současné trendy. Kuedův debut "Severant" patří určitě mezi nejlepší elektronická alba roku už jen proto, že jeho hodnoty se nachází v kategorickém bezčasí a tudíž jen těžko zestárnou. Pro fanoušky "Blade Runnera" body navíc. A nezapomeňte - již 17. 2 v Meet Factory.

Kuedo - Flight Path

---