Finští Him si svým minulým albem "Razorblade Romance" udělali spoustu fanoušků i v České republice. Jejich novinka "Deep Shadows And Brilliant Highlights" však pravděpodobně potěší pouze jejich fanynky. Ti, kdo čekají skvělou rockovou desku, budou její popovou rozplizlostí asi zklamáni.
Znáte ten hrozně nepříjemný pocit, když se na něco hrozně těšíte, a ono se to pak vaší představě nepřibližuje ani vzdáleně? Asi jako když si vsunujete do úst žvýkačku v domnění, že se jedná o jablečnou, a ona se z toho vyklube "ledová svěžest" máty peprné. Přesně to se stalo mně. Tahle svěžest zavanula z Finska a ledová byla až až.
Him patří ke stoupajícím hvězdám z řad mladých kapel, které jasně dokazují, že představy některých ortodoxních příznivců taneční hudby o tom, že na kytaru budou za chvíli hrát už jen dědečkové typu
Erica Claptona či Keithe Richardse, jsou víceméně jen zbožným přáním. S jejich hudbou jsem se před časem seznámil víceméně kuriózním způsobem - pouze jsem registroval, že existují, ale nějak jsem si vsugeroval, že to není nic pro mě. Jednou jsem pak doma skákal mezi programy a narazil na záznam jejich koncertu. S velmi milým překvapením jsem ho dokoukal až do konce a okamžitě se začal pídit po nějakých nahrávkách. Když jsem se pak doslechl, že na sklonku letošního léta vychází jejich třetí album, hned jsem si na něj začal brousit zuby.
Aktuální nahrávka "Deep Shadows And Brilliant Highlights", to už je snad z vyřčeného jasné, mě dost zklamala. Řečeno v kostce - na starších albech byli
Him progresivní rockovou skupinou. Baladické pasáže měli spíš melancholicky posmutnělé, ty agresivní nebyly daleko od třeba takových
Rammstein. Zaškatulkováním se pohybovali někde mezi metalem a gotikou. Nová deska, a to vůbec nepřeháním, je skoro pop. Inteligentní, příjemný, ale přesto pop. Určitě profesionálně provedený, dobře nahraný a smíchaný a vzhledem k průměrné produkci ještě pořád na úrovni. Nicméně jestliže se mi na zmiňovaném televizním koncertě hodně líbilo ono střídání napětí mezi poklidnými melodickými, ale ne unylými pasážemi a hlukovými stěnami zpětných vazeb, pak na aktuální desce se nic podobného téměř nekoná. A pokud ano, pak vyloženě výjimečně. Kytary jsou spořádaně uhlazené, melodie dostatečně vlezlé, prostě ideální předpoklady pro komerční úspěch. Mr. Valo sice vypadá na bookletu v temných stínech a se zapálenou cigaretou jako správný rozervaný drsňák, ale nenechte se oblafnout pouhou slupkou. Snaží se do svého zpěvu dostat důraznou naléhavost, ale... nevím vlastně, proč mu ji skoro vůbec nevěřím. Slovo "póza" mě při poslechu napadá nějak podezřele často.
Nechci tím ale vůbec říct, že deska se nedá poslouchat. Jen jsem opravdu čekal trochu něco jiného. Někde dokonce vnucující se melodie zbytečně shazují předešlé pasáže - třeba ve skladbě "Lose You Tonight", kde zajímavou a zvukově nadupanou sloku střídá refrén, který je naprosto tuctový, a zbytek písničky prostě sráží do bláta . Když si se svou špatnou angličtinou pročítám názvy skladeb, jsem skoro rád, že těm textům nerozumím. Nemohu se zbavit ani pocitu z kalkulace i u takových maličkostí, jako že baskytary a hlavně kláves je zde podstatně více než bicích a kytar. Romantické nahalené klávesy a akustické kytary jsou zde použity nikoliv jako koření, ale často jako základní stavební hmota. Samply s hlasy ptáků či deště a podobné "neotřelé" nápady se zde střídají na běžícím pásu. Velkým plusem se tak jeví střízlivá stopáž desky. Zkrátka si nemohu pomoci, ale tohle už není úlitba firmě, tohle je vědomá snaha o přizpůsobení se vkusu publika a rádií. Což bych zrovna u téhle kapely opravdu nečekal. Krom výše řečeného je tu i problém s nápady. Samozřejmě netuším, jestli je to o tom, že Valo vystřílel svůj autorský potenciál na minulých albech nebo jestli šlo o pouhé uspěchání, ale faktem je, že rozeznat od sebe jednotlivé opusy dá docela práci. A rozhodně po mně nechtějte, abych nějakou skladbu vypíchl jako lepší či horší. Kdyby třeba závěrečná "Love You Like I Do" patřila k tomu nejhoršímu na desce, pak by to mohlo být jinak. Jenže na kdyby se nehraje.
Jo a abych nezapomněl - vše vyřčené o hudbě platí dvojnásobně o "přibaleném" videoklipu "Pretending". Takže jediné co zbývá, je počkat si na příští lepší časy. Snad nějaké budou.