Legendy The Plastic People Of The Universe představily ve středu žižkovskému publiku koncertní nahrávku "Non Stop Opera". Celé jejich takřka dvouhodinové vystoupení se neslo v psychedelickém duchu a přineslo mnoho emotivních vzruchů, vzpomínalo se totiž na dva indiány na věčnosti.
Live: The Plastic People Of The Universe
místo: Palác Akropolis, Praha
datum: 14. prosince 2011
Fotogalerie
© Vojtěch Kubec / musicserver.cz "Člověk ze zoufalství snadno pomate se, muchomůrky bílé budu sbírat v lese, muchomůrky bílé, bělejší než sněhy, sním je k ukojení své potřeby něhy. Neprocitnu tady, až na jinym světě, muchomůrky bílé budu sbírat v létě..." Mejla je sbírá od deset let staré zimy, Magor od podzimu. Na počest jejich znovushledání odehráli
The Plastic People Of The Universe ve středu před solidně zaplněnou Akropolí vánoční, vzpomínkový, těžce sentimentální koncert.
V rámci žižkovského vystoupení došlo nejen ke spirituálnímu propojení zemřelých, přesto nesmrtelných duší duchovního otce českého podzemí a jeho celou dekádu ztraceného syna, ale i k požehnání. Na křtiny totiž nepanovala v podvěží nálada, a tak se nový plastický živák "Non Stop Opera" a Magorovo autorské čtení 183 básní z "Labutích písní" polilo nealkoholickým pivem - Ivan Martin v samém závěru svého bytí abstinoval - a posel Boží, salesiánský kněz Ladislav Heryán, recitoval "Schwanenkönig" od Karatu.
© Vojtěch Kubec / musicserver.cz "Wenn ein Schwan singt, schweigen die Tiere. Wenn ein Schwan singt, lauschen die Tiere. Es ist ein Schwanenkönig, der in Liebe stirbt." Na plátně za plastickým ansámblem se po většinu koncertního času promítaly Magorovy fotografie. Lábusovi z Guerilla Records se třásl hlas, kdykoliv měl říci cokoliv. Starší návštěvníci a návštěvnice plakali, ti mladší tančili. Tanec mezi slzami, ač to zní sebevíc pateticky, byl tím nejkrásnějším prostředkem k uctění památky dvou velikých velikánů českého umění, Ivana Martina Jirouse a Mejly Hlavsy.
"Moc jsem si neužil a čas utíká, musím si na noc dát k posteli budíka - stačí půl dvanácté? Nařídím raděj čtvrt, nerad bych nakonec zaspal i vlastní smrt." Vyučovala se krchovština, neopomnělo se na Egona Bondyho a samozřejmě i Vráťu Brabence.
Právě Brabenec si koncert příliš neužil, tížily jej svou přízní zdravotní potíže. Pobledlým lícím navzdory se ovšem zapálenému saxofonistovi, multiinstrumentalistovi, básníkovi (a botanikovi) podařilo odehrát bezchybný koncert. A když v závěru oslabenému Brabencovi začaly docházet síly, ujal se vůdčí role Kába (violista Jiří Kabeš), který magnetizoval publikum obsluhou bizarního sovětského nástroje teremínu neboli
těreminvoxu.
Sedm důvodů proč zajít na Plastiky
1) Vaše děti se o nich jednou budou učit a ve všech kulturně rozvinutých zemích by se po Plasticích už jistě dávno jmenovaly ulice.
2) Neustávající progres doprovází PPU od protopankových experimentálních začátků v sedmdesátých letech. Každou dekádu, každé album zní jinak.
3) Současná slušivá maska koncertních variací na téma "Maska za maskou" je jistě nejsilnějším plastickým zážitkem posledních deseti let, tedy v dekádě po Mejlovi.
4) Hlavsa & Brabenec - dvě jedinečné, výjimečné persony. Není jiné kapely, která by se dokázala se smrtí frontmana vyrovnat tak obstojně jako Plastici. A to prosím byl zesnulým někdo tak charismatický jako Mejla Hlavsa. Saxofonový stařešina Vráťa Brabenec ale dodává Plastikům nový rozměr - mentorský, edukační.
5) Zpěvačka Eva Turnová má atmosférický projev, jenž zahřeje i zastudí v jeden okamžik. Plastická Načeva vnáší do tvorby PPU křehkost, zasněnost.
6) Texty jsou u Plastiků minimálně stejně důležité jako vlastní hudební produkce. Navíc jsou podobně maximálně inovativní. Nenávratně pryč je sice doba Bondyho syrovosti, Wernischovy surovosti, Klímovy rozervanosti, Placákovy znepokojivosti i Nápravníkovy psychedelie, ale ona Brabencova starozákonní doba a Krchovského depresivní (po)doba mají také něco do sebe.
7) Vydat se na cestu časem vybízí každé vystoupení Plastic People. Zakonzervovaná doba je podtržena přítomností jednotlivých postaviček panoptika. Máte tak vysokou šanci, že na jednom místě potkáte všechny přeživší relikvie doby.
© Vojtěch Kubec / musicserver.cz "Kanárek umřel nebo snad chcíp, někdo ho líznul nebo snad típ. Kanárek uměl překrásný písně, starý a starší než starý gotický. Ty mrtvej kánáre, zazpívej znova, ať aspoň kámoši znají ta slova." Gotickým "Kanárkem" celý koncert gradoval, začínalo se ovšem třicet let starými písněmi z "Půlnoční myši". Hlavní náplň setlistu - podobně jako při
jarním koncertu - obstaralo dosud poslední studiové album
"Maska za maskou" (2009).
Zazněla podstatná část aktuálního živáku "Non Stop Opera", který navazuje na nahrávku "Live PPU" z roku 1997. Středeční Akropole se tak chvěla v rytmu pomejlovské doby. Oprášené byly i songy z prvního alba po Hlavsově smrti, zapomenutého "Líně s tebou spím".
To Plastici nespí a nelení, sice nemládnou, ale jejich písně rozhodně nestárnou.
The Plastic People Of The Universe jsou žijící legendou se světovým významem a je na pováženou, že jejich nahrávky nehraje český veřejnoprávní rozhlas.
