Ten, kdo označuje Müllerovu novinku "Ešte" za následovníka deset let staré (a zřejmě jeho nejlepší) desky "01", prokazuje Richardovi a koneckonců i potenciálním kupcům medvědí službu. I když je "Ešte" dobrá deska, na "Nula jedničku", jež vzešla také z producentské kůlny Müller/Tásler, nemá ani zdaleka. Tenkrát měl Richard Müller ještě v teamu Jara Filipa, teď mu prostě chybějí tak kvalitní písničky.

Richard je zpět ve hře, vypadá v pohodě a dobře mu to zpívá - to jsou dobré zprávy. Horší je to s autorskou formou. Müller i Tásler si vybrali trochu slabší chvilky, mají na kontě rozhodně silnější nápady, než se kterými se prezentují teď. Zase se k tomu vrátím - zatímco "01" je kompaktní kolekce plná nezapomenutelných hitů se skvělými texty, na "Ešte" se zhusta vaří z vody a nedokážu si při nejlepší vůli tipnout, která z písniček bude zralá na budoucí výběr největších hitů.

Po úvodní trojici skladeb, která je sázkou na jistotu (slušné písně, jenže s neodbytným pocitem, že jsou to variace na již slyšené Táslerovky), a podprůměrné "Oko za oko" (kandidát na přeskakování) přichází trojice nejlepších položek desky: "Pri poslednej večeri", "Pichľavá" a "Útek". Tady se nedá říct ani "ň". Skvělé texty a melodie, dohromady to člověka zasáhne. Být takové celé album (plus geniálně mrazivá drobnost mistrů "Smutné piesne"), byla by to fantazie.

Jenže pak přijdou dva nejslabší momenty: "Zbabraný život" v nepochopitelném rádoby elektronickém šatu (Müllerův hlas prohnaný vokodérem - to už opravdu raději nikdy víc) a duet s Terezou Kerndlovou "Klid, mír a pokora". Z toho kape šílený patos a operuje s tak velkými slovy, že by to po jejich neustálém opakování jednoho povalilo. Obzvláště, když pak v závěrečné "Adam, Eva a had" je klíčovým slovem "hovno".

Něco se povedlo, něco ne. "Ešte" beru jako mezidobí, čekání na to nejlepší, co od Müllera, jak věřím, teprve uslyšíme.