Na "Náměstí míru" jste, kluci a holky, posluchači a posluchačky, svědky(němi) metamorfózy. Bonusova aktuální a soudě dle úvodní písně "Poslední track" i definitivní podoba je negativem té, se kterou jste si potykali při poslechu úvodních dvou épéček a debutového elpíčka. Putování po cestě progresivity mělo za následek vystřízlivění z opojení naivitou.

Bylo naivní si myslet, že vydání alba alb "Konec civilizace" či nadprůměrných Komunistů něco změní. Přesto jsem si - domnívám se, že podobně jako Bonus - naivně myslel, že se něco změní. Ne, není tomu tak. Bonusovi to začalo dost možná docházet při křtu Komunistů, ale není vyloučeno, že mu křivdím a věděl to od začátku. Nicméně, teprve s "Náměstím míru" se na panáka konečně dostavil pocit, že Bonus ví, že se nic nezmění, ani kdyby vydal sto výjimečných "Konců civilizace". A proto se je ani vydat nepokouší.

Bonus se vydal na zcestí, které se nemusí líbit každému. Ne každý si totiž na rozcestí mezi válkou a mírem vybere mír. "Všechno, co zbylo z revoluce, je div, že Martinovi ještě tluče srdce." Martin Hůla aka Bonus vypustil "Náměstí míru" na své jmeniny, snad aby podtrhl, že se s nahrávkou, která vznikala během jara a léta jedenáct, naprosto ztotožňuje.

Už úvodní "Poslední track" dává za pravdu tvrzení, že necílí na hiphopovou spodinu ani omladinu, ale na inteligenci. Sociálně gramotným mladým i starým promítá projekce vnitřního já plné příjemného patosu, hřejivého chladu a duševního chaosu. "Poslední track" pak rozhodně není posledním trackem (vyzkoušej i opravdu poslední "Co zbylo z revoluce"), ve kterém Bonus po hrstech rozdává sebeironii, sarkasmus, důvtip a vtip.

Dosud jste četli jen o formě, ale nutno zmínit, že mezi slovy je hned v úvodu ukryt pudl tuzemské scény - falešná virtuální hra na scénu. "Když říkám scéna, tak myslím internet, mezi lidma už jsem nebyl asi sedm let. Když říkám scéna, tak myslím trika s kapelama, esemesky, že nejdu, ale jsem tam s váma. Když říkám scéna, tak klikám líbí se mi a všechno co mám, je pevný připojení."

Píseň "Odysseus" oplývá dalším znepokojivým textem o ztracené existenci. Ta se tentokráte neuvěznila (ne)dobrovolně za zdí sociální sítě, ale zazdila ji podoba dnešní doby. Následující "To neni" je pak jemně podanou nekompromisní zlobou na okolnosti času dneška a mezi řádky je ukryta i odpověď na otázku - a ta odpověď není těžká -, jak tenké vlákno spojuje nesmrtelnost přátelství a nekonečno zapomenutí.

Spojení Bonuse a Houpacích koní jakoby vypadlo z Bendovy říše snů. Nihilistická hymna "Jak málo nám stačilo", v původní verzi na loňském "Hotelu Palace" lokálních ústeckých celebrit, se dočkala Bonusova mrazivě pravdivého pluginu. "Bylo nám patnáct a nebyl internet, empétři ani mejly, ale jasně, že jsme tenkrát věděli všechno nejlíp... milovali jsme Baudelaira, aniž bychom mu rozuměli. Byli jsme jak Bukowski, nebo to jsme aspoň chtěli. Nebrali jsme vážně ani ty, kterým bylo dvacet a kdo se dožil třiceti, byl jednoduše zrádce."

Pokud jste citliví na nespravedlnost, nedoporučuji poslech Imlaufova dráždivého, rozervaného refrénu ve sluchátkách na ulici. Fakt, že jsou Houpací koně stále tolik nedoceněnou kapelou, vás totiž zaručeně donutí rozbít si hlavu o nejbližší sloup veřejného osvětlení. Lidi, vy volové, kdy už je oceníte, když ne tady a teď?!

Do finálního výčtu vrcholů "Náměstí míru" zbývají jen "Životopisy", vůbec nejzdařilejší Bonusova skladba - a to nejen na tomto albu -, protínající paletu pocitů přesně v polovině. Jasná adeptka na pomyslné ocenění Píseň roku. Naposledy se podobně silným mnohavrstvým motivem prezentovali - symbolicky - právě spřátelení Houpáči, bylo to před osmi lety na "Písních z bistra", v "Muži, který se jmenuje Ten, který nemá indiánské jméno".

Bonus dnes? 8/10. Co schází k dokonalosti? Spíše co k dokonalosti přebývá, totiž tři naprosto nadbytečné tituly "Slova a věty", "Jez co ti dají" a "Kyslík". Kvalita se oproti desítkovému debutu poněkud rozmělnila. Body navíc nepřináší ani Nanorova představa o zvuku. Ano, také věřím tomu, že je Bourek prototypem kluka s kytarou, ale že ji musí přes rameno nosit i Bonus, jeho alter-ego, o tom přesvědčen tak docela nejsem.

Kdyby býval nejopravdovější tuzemský rapper derniéru (?) odložil a svým věrným představil okleštěnou EP podobu "Náměstí míru", zasloužil by bez debat devítku. Kdyby se rozhodl experimentovat, tak jako nedávno Textor z Kinderzimmer Productions a pozval si ke svému originálnímu přednesu symfonický orchestr, vysloužil by si devět a půlku, dost možná by obhájil desítku. Ve výsledku ale o matematiku na "Náměstí míru" naštěstí vůbec nejde.