Zpěvák Chris Martin má ve zvyku pokaždé před vydáním nového alba prohlásit, že pravděpodobně žádné další už nebude. Tahle prohlášení je potřeba brát samozřejmě s nadsázkou, ale v případě novinky by možná bylo lepší, kdyby se podobného komentáře zdržel. Už jen proto, že ukončení kariéry s "Mylo Xyloto" by nebylo to nejšťastnější. Po úžasném "Viva la Vida Or Death And All His Friends" se anglická formace opět dostala do situace ne nepodobné té v období "X&Y". To dodnes působí jako pokus nezklamat fanoušky a zároveň naplnit peněženky šéfům z EMI. A i přes dostatek podařeného materiálu nakonec přineslo rozpačité reakce jak od kritiků, tak fanoušků. Zpětně v diskografii působí sice průměrně, ale i tak obsahovalo momenty jako "Fix You" nebo "Square One", které dodnes patří k tomu lepšímu, co tahle čtyřka za svou kariéru vytvořila. Na "Mylo Xyloto" je těch lepších momentů žalostně málo.

Album vznikalo tři roky a práce na něm začali muzikanti krátce po dokončení "Viva la Vida". Výsledek ale nezní jako výplod tak dlouhé práce, naopak spíše vyvolává pocit, že kapela měla problémy se psaním skladeb. Těch se nakonec na album dostalo jedenáct plus intro ("Mylo Xyloto") a dvě mezihry ("M.M.I.X.", "A Hopeful Transmission"), které tak zvyšují počet stop na čtrnáct a jsou zařazeny na desku snad z toho důvodu, aby působila koncepčně. Fakt, že tak album nakonec vůbec nezní, je ten nejmenší problém. Přeci jen Chris Martin a spol. si vždy zakládali především na psaní popových skladeb. Škoda jen, že tentokrát převažují křečovité snahy a opakování již dávno použitých postupů.

A přitom začátek působí slibně. Přes intro se totiž přeneseme k první skladbě nahrávky, kterou je "Hurts Like Heaven", pravděpodobně jediný moment, který dokáže vyvolat mrazení v zádech. Zvuková stěna, kytarové vyhrávky (především ty ke konci) spolu s naléhavým zpěvem Chrise Martina vytvářejí atmosférický chytlavý song, který možná trochu připomene tvorbu francouzských Phoenix. Jenomže to vše je zapomenuto v následující "Paradise", což není nic jiného než pokus o rádiový pop alá OneRepublic nebo The Script. Otravné "Para-para-paradise" možná má sílu se zarýt do hlavy (to mělo i "I Gotta Feeling" od vy víte koho), ale od Coldplay bych čekal víc. Nezachrání to ani "Charlie Brown", která zní jako odpad z "X&Y", a ani nijak výrazná "Us Against The World" (opravdu nic, co byste před tím už x krát neslyšeli). Naštěstí následuje mezihra "M.M.I.X." a po ní všem známá "Every Teardrop Is A Waterfall". Nejde sice o převratný kousek, ale z alba září jako klenot. Je taky jedním z mála, u kterého je slyšet přímá návaznost na "Viva la Vida".

Druhá půlka opět začíná skvěle, a to skladbou "Major Minus". Ta s lehce orwellovským textem patří k produkčně nejdotaženějším. Kéž by takových bylo víc. "U.F.O." je krátkou akustickou skladbičkou, kterých Coldplay vydali spoustu již na b-stranách singlů ("See You Soon", "Careful Where You Stand"). Za to něco jako "Princess Of China" jsme od nich ještě nikdy neslyšeli. Otázkou je, zda-li by nás to kdy mrzelo. Spolupráce s Rihannou je totiž trochu experimentálním popovým úletem, který asi spoustu fanoušků nerozdýchá. Jenomže Rihanně to ve skladbě sluší a po opakovaném poslechu ji nebudete chtít dostat z hlavy. Jako úlet je to fajn, ale taková spolupráce s Kylie Minogue na singlu "Lhuna" přeci jen dopadla mnohem lépe.

Po písni "Up In Flames", u které opět máte pocit, jako kdyby vypadla z "X&Y" (akustická variace na "Swallowed In The Sea"), přichází poslední mezihra a závěrečné "Don't Let It Break Your Heart" a "Up With The Birds". Prvně jmenovaná je klasickou stadiónovkou, která postrádá jakýkoliv výraznější moment a vlastně jen tak propluje a přenese vás k vrcholnému zakončení. Vrcholným myslím doslova, protože se závěrečnou "Up With The Birds" se vracejí ti Coldplay, jak je chceme slyšet. Gradující, emocemi nabité finále, které má stejnou sílu jako "Death And All His Friends" na "Viva la Vida". Pocit zklamání z poslechu celého alba ale nerozptýlí.

Coldplay od svého prvního songu "Ode To Deodorant" ušli dlouhou cestu, a to jak textově, tak hudebně. Od variace na Radiohead se z nich stala spíše variace na U2. Jde o logický vývoj, protože zatímco Radiohead si pohrávají s formou a obsahem, U2 šlo vždy o písničky. Své písničkářství Coldplay dovedli k dokonalosti na "Viva la Vida", na "Mylo Xyloto" se jim nedaří navázat a tentokrát nepomohl ani sám Brian Eno (minimálně jim ale mohl poradit, že není potřeba mít skoro v každé skladbě "ooohooh"). Problém není ani tak ve slabém materiálu, jako spíš v tom, že nahrávka nefunguje jako celek. Přes to všechno je jasné, že si najde cestu do milionů domácností a vydavatelská firma může být v klidu.

PS: Jak se nahrávka líbí mým kolegům, se již brzy dozvíte v makrorecenzi.