Havlíčkobrodská pětice Sakala přesně ví, co chce. Chce se utápět ve svých rozervaných pocitech, brodit se vlastními pouštěmi z bezradnosti a bojovat se sebedestruktivními myšlenkami. Vás k tomu přizve nejprve jen jako diváky, ale po chvíli vám začne stále hlouběji a hlouběji do hlavy našeptávat svoje temné nálady, až jim omámeně podlehnete.

Sakala totiž hraje v první řadě na emoce a právě tato disciplína se jí (pozor: TA Sakala, nikoliv ten Sakala) daří velmi dobře. Temno a silně tísnivá atmosféra dýchají z každého koutu desky (sama kapela pokládá šestiskladbový kousek za promo) a dostatečně sugestivní přednes celou náladu umocňuje. Ve středním tempu se valící post-hardcore / emo-hardcore si zakládá na syrovosti a instrumentální vrstevnatosti. Svojí nepředvídatelností a postupným vykreslováním jednotlivých emočních linek nemají daleko třeba k rané tvorbě současných mistrů oboru the.switch.

Zpěvák Baloo má poměrně široký hlasový rejstřík. Na relativně malém prostoru osciluje mezi slušivým hrubozrnným řevem, přiškrceným křikem až ke klidnému recitálu v "Surro", který z celé jeho výrazové škály paradoxně působí nejemotivněji. Zároveň ale přiznejme, že právě neurvalý vokální projev by bylo třeba pořádně učesat - k větší srozumitelnosti a menšímu afektu. České texty plné rozervanosti se tematicky drží žánru a kromě několika okamžiků ("Temnoto, skrze mě pojď") se snaží vyhýbat patosu a klišé.

Co ovšem celkový dojem ze Sakaly sráží o úroveň níž, je kvalita zvuku. Finální master zní zvukově mělce a nedotaženě. Je zřejmé, že kapela chce znít tak syrově, jak jen to lze, bohužel tento záměr muzikanti neuchopili za správný konec. Troufám si ovšem tvrdit, že jestli se Sakala příště dostane pod ruku někomu zručnějšímu, výsledek bude stát za to.