Už více než patnáct let pronásleduje Noela Gallaghera stín výjimečného debutu. Každou další desku Oasis provázela stupňující se očekávání rozhajpovaných fanoušků a ještě nabubřelejší prohlášení obou Gallagherů, kteří unisono tvrdili, že jde znovu a opět o jejich nejlepší album od dob "Definitely Maybe". Bohužel měli pravdu pouze jednou - v případě "(What's The Story) Morning Glory?". A naštěstí nejen proto, že na debut přímo navazovala.

S rozpadem Oasis se Noel vrátil zpátky na zem. Už samotný fakt, že měl v šuplíku minimálně šest písniček, které (ověřeno ohlasy fanoušků na jejich leak- a demoverze) mají sakra vysoký potenciál, a přesto se okamžitě nevrhl do studia, aby konečně svou sólovku na truc Liamovi vydal, a ukázal mu tak skrze počty hvězdiček pod recenzemi vztyčený prsteníček, byl chvályhodný. Jakoby se Noel Gallagher definitivně (možná) přestal ohlížet přes rameno. A přestal bezhlavě před svým stínem utíkat.

A broken heart is still beating - in and out of time, hold your body next to mine. But you can't stop the bleeding. Sing to yourself and hold on, 'cos everybody's on the run. ("Everybody's On The Run")

Úvodní "Everybody's On The Run" je zosobněním všeho, co bylo řečeno. Jde právě o jednu z těch písní, kterou už fanoušci znali díky zvukové zkoušce kdesi v Brazílii, ale přesto každého z nich překvapí. Na albu jí nový rozměr dodávají desítky dominantních smyčců a chórů. Výsledek sklíčenou atmosférou připomíná "Gas Panic!", ale je ještě osobitější a hlavně zní jako něco, co by Oasis nikdy nenahráli. Malý krok pro hudební scénu, ale obrovský pro Noela Gallaghera.

Následující "Dream On" už připomene Oasis více a klidně by mohla zapadnout někam mezi béčka z období "Be Here Now". Poprvé uslyšíte patrný vliv The Kinks, ale prim stejně hraje schopnost Noela Gallaghera napsat silný refrén, navíc připravený na stadiónový, trademarku hodný sing-along anglických rowdies, pokud ovšem Noel s touhle deskou na stadiony zamíří.

"Shout it out for me!"

A pak to přijde. "If I Had A Gun..." je první ze tří balad, které umí Noel Gallagher jako nikdo jiný na britských ostrovech. Líné tempo, v sustainu se topící akustická kytara, patetické hesla umě napasovaná do zimomravkového refrénu... Ale něco se přeci jen změnilo - už totiž nejde o ono rutinní vyčíslování klasického oasisovského vzorce úspěchu [(sloka + bridge) x 2 + refrén + sloka + bridge + refrén + middle 8 + (refrén x 2)]. A totéž platí pro zbylé dva baladiamanty alba: "(I Wanna Live In A Dream In My) Record Machine" a závěrečnou "Stop The Clocks".

Již zmiňovanou poctu The Kinks skládá Noel ve druhé polovině alba ještě několikrát, v případě "Soldier Boys And Jesus Freaks" navíc nejen hudebně, ale také přímo odkazem v textu. A právě druhou polovinu desky lze i obecně označit za výrazně odvážnější a temnější. Oproti tvorbě Oasis se na ní vymezuje mnohem důsledněji, byť samozřejmě platí, že podobné experimenty se zvukem již zkoušel na některých singlových béčkách z poslední doby.

Pokud jste ho podrobně sledovali také mimo jeho domovskou skupinu, nemohla vám uniknout jeho fascinace, resp. chuť experimentovat s taneční hudbou. Část fanouškovské základny očekávala od jeho sólovky album nabité stadiónovými baladami, ale ta druhá vyhlížela jeho experimentálnější já, které již několikrát vykouklo ve skladbách "Falling Down" či "Keep What Ya Got", již dával dohromady s Ianem Brownem, nebo spolupracích s The Chemical Brothers.

První vlaštovkou, která se v hejno promění možná již příští rok - v rámci jeho druhého projektu, na kterém spolupracoval s psychedelickým uskupením Amorphous Androgynous -, je taneční pecka "AKA... What A Life". Skladba nabalená okolo piánového riffu a rytmické smyčky, do které však dokázal nacpat svůj neobyčejný talent na silné melodie. A to je ten největší příslib do budoucna - že Noel Gallagher umí stejně dobře jako s kytarou fungovat i bez ní.

Tečku za deskou obstarává mnohokrát odkládaná balada "Stop The Clocks", která naplňuje veškerá očekávání, která do ní všechna Noelova populistická prohlášení vložila. Do morku kostí se zažírající melodie, medově charismatický přednes, nápadité aranžmá a mrazivý text spolu perfektně ladí a vedou jistě písničku až ke grandióznímu finále celé Galla(gher)show. Závěrečná strhující, eklektická minuta by klidně obstála i na albech Radiohead a bude ve vás rezonovat ještě desítky sekund po svém závěru.

Stop the clocks and turn the world around. Lock the box and leave it all behind on the backseat of my mind. And when the night is over where will I rise? What if I'm already dead, how would I know? ("Stop The Clocks")

Noelův sólový debut "Noel Gallagher's High Flying Birds" je ve své podstatě překvapením, protože si drží vysoký standard prvních tří desek Oasis, ale přitom je jim na míle vzdálený. Dokonce by se dal označit - alespoň v rámci diskografie mistra všech plagiátorů - za novátorský. Zároveň ale překvapivý není, protože pořád je to jen a pouze Noel Gallagher. Se všemi chybami, které byly na jeho hudbě vždycky tak sexy a cool: prázdné popěvky, laciné prózy, vyprodané stadiony, nevyužitý potenciál a brutální charisma. Prostě všechno, co na něm polovina britských ostrovů miluje a ta druhá nesnáší.

Na tiskovce k albu Noel střízlivě prohlásil, že není - a že ani nikdy nebyl, ačkoli to média velmi ráda vyzdvihovala - nejlepším songwriterem od dob Lennona a McCartneyho. Možná je zbytečně skromný, ale to už je věc názoru. V každém případě si ale troufám tvrdit, že flek vedle Wellera, Morrisseyho a Browna má v kapse. Stejně jako primát, že je stále nejlepším ostrovním songwriterem od dob... Noela Gallaghera. A to vlastně není vůbec málo.