Zhmotnit postavičky z panoptika vně hlavy plus přidat několik příběhů o číčách, ročník čtyřiadevadesát. Splněno. Vyhalucinovanými texty mechanicky zauzlovat hlavy dětí a pozvolna uzlíky dle potřeby utahovat nebo povolovat. Splněno. Srát na to, co letí. Být sami sebou. Jako vždycky - kálet na formy, kálet na normy -, držet se osvědčeného modelu; hrát něco jako Cure, Pixies a Primal Scream dohromady a spoléhat se na to, že to nikdo nezná, nebo alespoň nepozná. Splněno. Systematicky natočit náladovou, pastelkovou desku, pohlcenou kouzlem okamžiku, jejíž koncept se nerozplyne s nadcházejícím ránem. Splněno.

Orgasmu dosáhla Vypsaná fiXa před čtyřmi lety "Fenoménem", deskou, jež dodnes rozděluje fanynky a fanoušky na ty, kteří v ní poselství vidí, slyší a vědí, a ty, kteří ji - snad z důvodů přílišného melancholického sevření - rezolutně odmítají. Po pozitivních vibracích dychtící fans se dočkali vytouženého veselého dobrodružství až na dva roky starém, hraném orgasmu - "Klenotu".

Hajp kolem natáčení nákladného, výpravného, londýnského, nicnepředávajícího, ovšem nadevše úspěšného porna, byl jedním slovem nechutný. FiXa si vysloužila zaslouženou kritiku za sebeloupežnictví a plytkost materiálu. Nicméně, po dalších dvou letech odtajňuje "Detaily" - prostor, ve kterém myšlenci a zvuci ožívají. Je to tok libých myšlenků a zvuků. Je to OK. Panelová šou, která rozhodně není pro každého, každého ovšem dráždí svou dekadencí a intimitou, tolik navazující na "Fenomén". "Detaily" od prvního poslechu vraždí svou odzbrojující upřímností a ze všeho nejvíce připomínají přenádherný stav post coitum.

Nevytratilo se nic z pověstného metaforického mlžení v Márdího textech, totiž básních. Homme fatale básní krásně, nezvykle přímočaře a jasně. Všechnu tu krásu, všechen ten hnus vypráví poněkud jednodušším, srozumitelnějším jazykem - čímž zpřístupňuje komnaty své mysli i ostatním -, přesto na mapě San Piega dále zůstávají zašifrovaná, bílá místa. Textově fiXe nejvíce sluší maniodepresivní ÝMO nálady - všeobecně známý fakt -, vtip je ale v tom, že je Márdího silnou zbraní i vtip. Diktát jeho sociologické sondy do panelákových tančíren, ve kterých namísto stroboskopů září televizní vysílání v prime-timu ("Diskokaktus") je nekompromisní, podobně se jeho textařská genialita projevuje i ve "Schované" nebo pubertálním melodramatu "Lujzy a Telmy".

Oproti "Klenotu" se fiXa nerecykluje, naopak - některé ideje z minulosti do detailu rozvíjí. Podobně jako na předchozích nahrávkách, ani tentokráte si Márdí nevyjel na egotrip. Chemie v kapele funguje - Pítrs, Mejn a Mejla nejsou za sekundanty, tyjátr hrají v hlavních rolích, byť s jedním výrazným ale. Se svými nástroji kličkují mezi neklidnými melodiemi, řemeslně kluci hrají naprosto bezchybně, ale nebýt ruchových kudrlinek dirigenta Dušana Neuwertha, byl by výsledný materiál sotva poloviční. Zvukopis übermensche se nezapře a Dušan fiXe dodává nový rozměr. A kdyby jenom jeden.

Jak již bylo v Pohádce o Márdím a dalších tvorech a netvorech ze San Piega zmíněno - fiXa je jiná, výjimečná, bizarní, není krásná, přesto krásná je. Tato definice trvá, jen k jejímu jménu můžeme díky "Detailům" přiřadit další atribut - fiXa je nesmrtelná.