První Duety Tonyho Bennetta vyšly v roce 2006. Jsou v USA platinové, v Kanadě dokonce dvakrát. Tuším, že nikdo nepochyboval, že by s dvojkou nepochodil. Ono vlastně i to haló, které kolem této desky bylo, se týkalo jen decentně Bennetta. Vybral(i mu) dobré hosty. Novou královnu popu Lady Gaga a Amy Winehouse, která stihla za dobu postprodukce alba odejít (při vší úctě). Výborná reklama! Ale na druhou stranu, Bennett je ikona, možná by i bez nich zaskóroval první místo v Billboardu jako nejstarší interpret za všechny ty dekády, co hudební průmysl měříme.

Album nabízí ve standardní edici sedmnáct skladeb, ve kterých zpěváka doprovázejí často velice schopní lidé. Nedá se říci, že by jejich osobité pěvecké kvality v tom koloritu vzájemně kolidovaly. Nebudete při poslechu rozjímat nad tím, kdo je schopnější, talentovanější, anebo kdo přestřelil. Budete spíše jen překvapováni a zklamáváni tím, čemu uvěříte a čemu zrovna ne. Samozřejmě, vinit můžeme v každém případě výběr skladby, tuším ale, že se shodneme na těch klenotech, na tom, proč se album vyplatí slyšet.

Mezi to nejprocítěnější a nejupřímnější bych zařadil "How Do You Keep The Music Playing" s mocným hrdelním vokálem Arethy Franklin; melancholické "It Had To Be You", kde hostuje Carrie Underwood, která nechává skladbě velice příjemnou atmosféru; ale i rozpustilého Willieho Nelsona nebo pohodového Michaela Bublého. V neposlední řadě ale vyčnívá duet s Amy Winehouse, ten její poslední song. Dá se jí to věřit. Při poslechu "Body And Soul" a veršů "it looks like the ending unless I could have one more chance before I die" se dočkáte husí kůže a opravdového mrazení. A věřím, že to by byl ten klenot, i kdyby tu ještě byla. I když uznávám, že zrovna ten zmíněný verš má v současnosti už trošku jiný rozměr.

Při poslechu si nejspíše sami najdete favority a zjistíte, komu uvěříte a jak velký je rozdíl něco si fakt jako dát a něco (možná jenom) prodat. Zklame vás možná k.d. lang, její "Blue Velvet" je zbytečně zaprášený, možná i Andrea Bocelli ve "Stranger In Paradise". Nebudou ale jediní, něco trošičku drhne i Norah Jones, Alejandru Sanzovi, Lady Gaga nebo Mariah Carey. Ano, já vím, je fajn slyšet ty miliardami pojištěné hlasy někde kus jinde (ale..).

Pokud vás jazz a jeho odnože baví, čeká na vás příjemná, ač místy hodně rozpačitá deska. A možná i popřemýšlíte nad tím, jak neuvěřitelné je, že arsenál kolem Bennetta došel k až tak monotónnímu a téměř beztvarému výsledku. Prezentované standardy působí častokrát zbytečně unyle a uzemněně, je ale jasné, že jsme v tomto případě nemohli čekat žádnou žánrovou ani technickou invenci.

Je na vás, jestli chcete album vnímat jako překrásný dárek a citlivou easy-listening nahrávku se spektrem hlasů. Nechci být jízlivý a jedovatý, Bennetta si pokorně vážím. Ale od doby, co jsem spatřil na albu, že tuto desku zinscenovali jeho synové, Dae a Danny, neumím se zbavit velice rozpačitých dojmů o jejím účelu. Sami vyberte, jestli synové chtěli udělat pěkné narozeniny a zabavit taťku, anebo jestli to nezavání spíše něčím jako: "Rychle rychle, než natáhne brka, volej Universal, Gaga vydělá letos stejně dobře nebo rovnou více než tehdá Barbra..."