Ani ne rok zpátky pěl Pavel Parikrupa ódy na Müllerovo vystoupení v Ostravě. Tehdy se chýlilo ke konci komorně pojaté Potichu Tour a málokdo asi tušil, že hned následující rok proběhne repete. Stalo se. Čerstvý padesátník lehce obměnil sestavu, prostřídal skladby v setlistu, přibral Dana Bártu a se všemi těmito novinkami se znovu vydal na cesty.

Stejně jako loni, také letošní zastávku ve stověžaté hostilo Divadlo Hybernia. Tentokrát hned třikrát. A přesto se během odpoledního vystoupení nezdálo, že by byla poptávka zcela uspokojena. Pokud nebylo přímo vyprodáno, chybělo k tomu opravdu velmi málo. Málo chybělo i k pokloně publiku za jeho kulturnost. Jenže chlapík v nátělníku a další s kšiltovkou na hlavě byli proti. Pokud vás zajímá, jak vyrovnaný souboj o burana dne dopadl, z vítězství se nakonec radoval druhý jmenovaný, jenž se v dalším průběhu koncertu blýskl ještě přežvykováním s otevřenou pusou a halasným výskáním. Ach jo.

Kulturní i nekulturní, celý sál připravil Richardu Müllerovi parádní uvítání. Úvodní potlesk neměl konce a zpěvák po příchodu na pódium jen výmluvně upažil rukama, jak to ostatně dělá rád a často. A často také mluví. O všem možném - o vzniku písniček, o příbězích z cest, o svých kolezích. V samém úvodu, někde mezi trojlístkem skladeb "2 líšky", "Nebude to ľahké" a "Nahý II", dokonce krátce zarecitoval o Praze a své poetické okénko završil jakoby mimochodem veršem: "Je to pocit krásný, že ti píši perem vlastním". Možná byl ten smích slyšet až na Hradě.

Během dvouhodinového programu se nenašla snad jediná skladba, již by muzikanti interpretovali identicky s originálem na desce. Kombinace divadelního prostoru, vkusného decentního osvětlení a lehce komorní atmosféry vtiskla celému koncertu mnohem jemnější nádech a intenzivnější vyznění, než jaké panuje třeba na velkém letním festivalu. A když už došlo na skladby z Müllerovy pomyslné druhé skupiny (tedy ty, které prý publikum miluje, ale interpret neustálým omíláním nesnáší), třeba "Srdce jako kníže Rohan" nebo ""Po schodoch", pak si je sestava na pódiu přetvořila do zcela jiných aranží.

Zatímco za Müllera mluví jeho texty, doprovodní muzikanti excelovali instrumentálně. Vyzdvihl bych kytaristu Petera Markuljaka a dechaře Michala Žáčka, jež si užívali vypiplaného zvuku v sále a co chvíli se předháněli ve svých sólech. Blýskl se také jediný host koncertu (a vlastně celého turné) Dan Bárta. Zazpíval si v češtině, ve slovenštině "Už asi nie si" (tady to úplně nesedlo), v angličtině Raye Charlese a s Müllerem duet "Tlaková níž". Zatímco jedni nadšeně aplaudovali jeho typickým pa-pa-pi-da-pi-ta-pi-da-pa hrátkám s hlasem, jiní se slovy "zlatá Alice" jen nevěřícně kroutili hlavou nad jeho novým (tedy zhruba posledních deset let...) projevem.

V závěru se tleskalo ve stoje. Ono se není čemu divit, vždyť Richard Müller je taková jistota. Jistota, že na něj pokaždé přijdou lidi, vlastně hodně lidí. Jistota, že všichni dohromady vytvoří báječnou atmosféru. A zejména jistota, že si domů odnesete krásný zážitek.

P.S. Použité fotografie pochází ze zmíněného loňského turné.