Když byl Nick Cave v roce 1992 poprvé v Praze, rval si na sobě košili. Na prvním koncertě v Ostravě házel kytarou, neustále lezl do publika, jako by se legendární návštěva pražské Lucerny neodehrála před devatenácti lety, ale před devatenácti dny. Tentokrát ale nešlo o The Bad Seeds, ale o Grinderman. Divokou, živočišnou tvář Nicka Cavea a jeho stejně animálních kumpánů.

Grinderman byl více než důstojným vrcholem desátého ročníku ostravských barev. Vyvrcholení čtyřdenního hudebního maratonu. A že se kvůli Caveovu živelnějšímu spolku sjeli do Ostravy i lidé, které by do areálu Slezskoostravského hradu jen tak něco nedostalo, naznačoval i slušný kotel, který zůstal před hlavní stageí po koncertu Yanna Tiersena. Hodinu tu lidé stáli (včetně autora tohoto textu), nechali si uniknout lahůdku v podobě Swans, aby mohli načerpat co nejvíc energie od hrubiánů z Grinderman.

Dle programu měli pánové Cave, Ellis, Sclavunos a Casey brousit hodinu a čtvrt. Tak nějak se doufalo že na pódiu třeba vydrží až do půlnoci a protáhnou svůj set o patnáct minut. Nakonec ale nehráli ani celých pětasedmdesát minut, zazněl tucet skladeb. Jenže každý kdo tam byl a zažil to šílené nasazení, s kterým třiapadesátiletý Cave i jeho parťáci odehráli koncert, nemohl Grindermanům krátké vystoupení zazlívat. Slovo naplno tak pro mnohé dostalo nový rozměr.

Grinderman dal Caveovi možnost otevřít dveře démonům, kteří v něm vždycky byli a jsou i přirozenou součástí jeho tvorby, ať už hudební, či literární. V Grinderman ale jako by znovu vyrostlo to dávno zaseté bad seeds. A živelnost, agrese i napětí, které známe z desek, se na koncertu ještě násobí. Gradují, rostou. Jsou téměř hmatatelné, procházejí každým z návštěvníků vystoupení. Jestli je Grinderman na deskách syrový, na koncertě si na něm pochutnáváme zaživa.

Je to jak v "No Pussy Blues". Absolutní napětí, emoce, které vrcholí bouřlivou, strhující extází. Totálním vyvrcholením. To platí o písničce samotné. Ten náboj v ní je. Na koncertě je všeho ale ještě víc. Víc hluku, víc bordelu, víc kraválu. Razance, s kterou mlátí Ellis do činelu, Cave shazuje stojan od mikrofonu, neřeší, že má do něj zamotanou šňůru, a táhne jej za sebou. Opakovaně chodí k běsnícímu publiku, stoupá si na zábradlí, a aby byl stabilní, opírá se o hlavy i ruce lidí v prvních řadách. To vše opakovaně, prakticky po celý koncert.

Když nepotřebuje kytaru, tak ji prostě zahodí. Jindy narazí do Ellise tak, že ho povalí na zem a ten se pak jakoby v agónii válí po pódiu. Cave běhá po schodech, jako by mu bylo dvacet, přeskakuje odposlechy. Své texty často spíše řve, než zpívá, případně je přímo drsně deklamuje do lidí v prvních řadách. A to tak přesvědčivě, že když do publika křičel: "I want your money!" měl jsem chuť vytáhnout peněženku a nějakou bankovku mu hodit.

Grinderman u nás naživo ještě nehrál, a tak nevím, zda je v něm Cave vždycky v tak těsném kontaktu s publikem. Na Colours to ale vypadalo, že je vyloženě v dobrém rozmaru. A tak došlo i na tanec se slečnou, která Nickovi věnovala rudou růži.

Fantastický zvuk, strhující vystoupení, koňská dávka energie. Nick Cave V Grinderman omládl o dvacet let a je v neuvěřitelné formě. Za pár dnů bude hrát v Polsku. Možná by stálo za to přeplánovat dovolenou nebo prázdniny.