V tuzemských rádiích nemají posluchači příliš na výběr. Kromě několika českých poprockových kytarovek, amerického popu, r'n'b, hip hopu a rumunského tanečního rychlokvasu příliš mnoho jiných možností nenabízí. Přitom je to často veliká škoda. K překvapení mnohých totiž hudba vzniká i na jiných místech, než z kterých nám rádioví producenti servírují své poklady. Nový miniseriál "Hudba světa" se vám pokusí rozšířit playlisty o zajímavé hudební počiny z celého světa.

Začneme v zemi vycházejícího slunce, kterou projasňuje hned několik specifik. Co do velikosti hudebního trhu, je ten v Japonsku druhým největším kolosem na světě, hned za USA. Ročně se zde prodají desítky milionů alb a singlů, což je jeden z hlavních důvodů, proč jsou právě v této zemi hudební disky ze Západu vykrmené raritními bonusovými songy. Pochopitelně to občas naštve kdejakého fanouška-sběratele muziky, ale cíl je jasný - uspět na japonském trhu si přeje každá větší mezinárodní hvězda. Týdně v zemi kreslených postaviček s očima o velikosti melounů vycházejí desítky nových singlů a alb. Kromě studiových desek tisíců umělců jsou velice oblíbené i všemožné výběry (často jsou takové desky prodávanější než studiovky daného umělce), remixové kompilace, soundtracky k videohrám a televizním seriálům. Není proto tolik překvapující, že jen málokdy se stává, aby na předních pozicích Oricon Chart (místní hlavní žebříček fyzicky prodaných nosičů) byl kdokoliv jiný než domácí umělci. Jen pro představu - ve výročním žebříčku sta nejprodávanějších singlů za rok 2011 se neumístil ani jeden (!) zahraniční interpret.

Pracovitost národa se projevuje i v úctyhodném počtu alb, které za rok stihne jednotlivec vydat. Příkladem může být Ayumi Hamasaki, poprocková megastar, která jen za poslední dva roky vydala dvě plnohodnotná studiová alba (obě vyšla v roce 2010), čtyři remixová (ta vyšla v jeden den), jedno minialbum, pět úspěšných singlů (včetně výročního padesátého) a momentálně natáčí novou desku. Ochutnat od ní můžete na YouTube.com třeba rockovou "Microphone" nebo "Sparkle". Kvůli tomu však často zaplaká peněženka nejednoho fanouška, tím spíše, když momentální módou je vydávání singlů ve dvou, třech, někdy dokonce čtyř rozdílných verzích, které se zpravidla liší obalem a obsahem (přiložené DVD s klipy, remixy, bonusové songy). Dalším extrémem je celkem běžné natáčení čtyř a více videoklipů (říká se jim zde PV - Promotional Video) naráz, které vyjdou většinou současně s deskou. A že se vůbec nejedná o levné kousky, všechny se svou produkcí mohou směle rovnat Západu.

Přesto všechno má západní kultura v Japonsku drápy zastrčené už poměrně hluboko. Mnoho písní má názvy v angličtině, texty jsou plné anglických slov, veršů nebo celých slok. Poslední zmiňovaný případ bývá běžný u bilingvních umělců, kterým angličtina nedělá problémy. Takových je, bohužel, menšina. Běžnému Japonci totiž neslabičné jazyky dělají velké problémy. Povaha toho jejich je totiž jiná - japonština je slabičná (drtivá většina slabik končí samohláskou), takže Japonci ze sebe jen horko těžko soukají souhláskové skupiny. Z anglického krismas (christmas) tak udělají úsměvné kurisumasu. Japonština jako taková je však něžný a libozvučný jazyk - na rozdíl od čínštiny si nehraje s melodií hlasu a, sinologové prominou, nedochází tak k často napodobovanému asijskému halekání. Pro hudbu je tak jazyk této ostrovní země více než vhodný.

Žánrově je Japonsko rozrůzněno nevídaným způsobem. Nechybí totiž žádný ze současných proudů a místní doménou je vše míchat dohromady. Pravda, sem tam z toho vzejde spíše kakofonický galimatiáš, jindy celek vypadá a zní opravdu ujetě, ale nezřídka vzniknou originální subžánry. Přece jen - kdo na Západě dělá orchestrální rock s prvky taneční hudby nebo rap-popový punk? Náš drobnohled nyní zaměříme na hlavní i vedlejší žánry a jejich představitele.

Pop japonským žebříčkům dominuje od nepaměti. Přesto i v tomto hudebním odvětví se najdou odlišnosti oproti západním zvyklostem a současnému žánrovému folkloru. Model zpěvačky-prostitutky, jejímž základním tanečním pohybem je ten napodobující kopulační akt, je v Japonsku stále dost upozaděn. V historickém vývoji image popu se ten zdejší zastavil v období něžných princezen, které občas ukáží své zlobivé já. Hudebně je však na stejné úrovni jako pop v ostatních koutech světa. I zde dochází k pronikání silného západního vlivu r'n'b, hip hopu a electropopu. Často zde působí i zahraniční producenti, nejeden místní hit produkovali například švédští středoproudí matadoři Bloodshy & Avant (známí spoluprací s Britney Spears a Kylie Minogue) nebo norský tým Dsign Music - příkladem může být "It's A Crime" pro americko-korejskou Japonku Crystal Kay.

To ovšem neznamená, že by mezi Japonci nebyli schopní producenti, jedním z výrazných talentů je nao'ymt, který produkuje r'n'b se silnými melodiemi ("Possibility" zpěvačky BoA, která se pokusila i o kariéru v USA). S touto zpěvačkou spolupracoval i Tetsuya Komuro, mnohými označován za největší producentskou hvězdu země. Stal se natolik oblíbeným, že jeho tvorba překročila hranice domoviny - v době největší slávy boybandů po jeho umění sáhli i slaďouši z Backstreet Boys, pohrával si taktéž s francouzským hudebním mágem Jeanem Michelem Jarrem. Má na svědomí i nejúspěšnější singl, jenž kdy jaká zpěvačka v Japonsku nazpívala - dva a půl milionů fyzických nosičů "Can You Celebrate" jedné z vrcholných představitelek popu Namie Amuro dodnes nikdo nepřekonal.

Japonský pop (j-pop) se v posledních letech obrovsky rozrostl všemi směry a stává se čím dál tím víc útočištěm pro fanoušky žánru, jimž se západní hvězdy již zajedly. Jen namátkou - Angela Aki svými alby těší nejednoho milovníka klavírního popu ("Sakurairo"), sympatická Bonnie Pink tvoří kvalitní poprock světové úrovně ("Happy Ending"), YUI si našla fanoušky mezi těmi, kterým udělá radost zvuk kytar a milého zpěvu ("Again"). Zaujmout dokázala i MiChi, která kombinuje taneční electropop, rock a další styly ("ChaNge the WoRLd", "LOVE is." či rozverná "Shibuya de Punch") nebo Jasmine se svou fúzí popu a devadesátkového r'n'b ("Jealous", "ONE").

Dalším z mnoha specifik jsou takzvané idol skupiny. Takových jsou v Japonsku desítky, pokud ne stovky a jejich společnou charakteristikou bývá až úsměvně přemrštěný počet členek (rekordmankami jsou děvčata z AKB48, kterých je dohromady padesát devět) a vystupování nevinných lolitek, kterým je nanejvýš něco málo přes dvacet let. Vystupují v televizních programech, nahrávají a vydávají hudbu se svou skupinou a většinou prodávají statisíce desek, aniž by jejich hudební produkce nabízela jakýkoliv umělecký zážitek. Jejich popularita je přesto obrovská. Již zmiňovaná formace totiž s posledními singly dokázala překročit hranici milionu prodaných fyzických kopií singlů, což je v dnešní době fenomenální a zcela ojedinělý úspěch.

---

I Japonsko má svého Karla Gotta. Jenže zde má podobu sympatické popové zpěvačky, která prorazila jako patnáctiletá průkopnice žánru r'n'b. Její debutová deska "First Love" skolila hned skoro osm milionů srdcí a stala se tak nejúspěšnějším hudebním diskem v historii země. Celkově prodala přes padesát milionů alb a singlů. A to se i v tom našem světě podaří málokomu. Od r'n'b se postupně přehoupla k éterickému electropopu. Nejen že si sama píše texty, ale zároveň jen málokdy svěřuje produkci písniček komukoliv jinému než sobě. Její skladatelské a vokální přednosti můžete objevit i díky jejím dvěma výběrům "Single Collection Vol. 1 a Vol 2.". Jedním ze zásadních songů její kariéry se stal desátý singl "光" (Hikari, v překladu "Světlo"), doprovodný song pro hru "Kingdom Hearts". Ten představoval hlavní spouštěč pro start zámořské kariéry Utady, který se sice i po druhém anglicky zpívaném albu "This Is The One" nevydařil, přesto Hikaru Utada patří mezi nejznámější zpěvačky z kraje manga komixů.

Hikaru Utada - Passion ～single version～

---

Namie Amuro je další sázkou na jistotu. Co album, to hit, a i když i ona zažila své drobné propady, na vrcholu se drží již více jak deset let. Japonská módní ikona to však nikdy neměla jednoduché. V roce 1999, ve stejný den, kdy jí vyšel úspěšný singl "Respect The Power Of Love", byla zavražděna zpěvaččina matka a hned rok poté zažádala o rozvod se svým tehdejším manželem. Od té doby figurovala jako jedna z prvních úspěšných svobodných matek, čímž se jí podařilo narušit dlouhotrvající tabu konzervativní japonské společnosti. Na svém kontě má Namie spolupráci s i na Západě velice známým producentem Dallasem Austinem. Tvorba Namie Amuro je duhově pestrá, od naivních popových začátků se přes r'n'b posunula k fúzi hip hopu a popu (který sama označuje za hip pop) a v posledních letech zase tíhne k tanečnímu electropopu, který by z úst takové Britney Spears byl okamžitým hitem. Milovníkům současného electropopu by určitě neměla uniknout předloňská deska "Past < Future" nebo o něco starší (ale přesto výborná) "Play".

Namie Amuro - Wild

---

---

---

Můžeme jen hádat, jestli technologická vyspělost země a rozvinutý videoherní průmysl jsou některé z důvodů, proč je zde elektronická hudba tak oblíbená. Kyber-kultura je v Japonsku natolik rozvinutá, že nechybí ani zpěvačky, které ve videoklipech vystupují jako animované postavičky. Pojďme si představit komerčně nejúspěšnějsí a další zajímavá elektronická uskupení.

Tři náctiletá děvčata, všechna měla ve svém jménu znak pro vůni, se rozhodla ve svých dvanácti letech založit idol skupinu Perfume. V tomto žánru se jim však nedařilo, osudové pro ně bylo až setkání s producentem Yasutakou Nakatou, který definoval jejich nový zvuk, jenž pro Perfume znamenal obrovský úspěch. Skupina svůj styl označuje za techno-pop, ale ve skutečnosti se jedná o hopsavý electropop s využitím prvků let osmdesátých, místy ovšem dosahují o něco progresivnějších výšin. A-chan, Kashiyuka a Nocchi jsou vůbec prvními představitelkami svého žánru, kterým se podařilo prodrat až na vrchol japonské hitparády a v současnosti jsou jedním z nejoblíbenějších uskupení svého druhu.

Perfume - Dream Fighter

---

U Perfume zmiňovaný producent Yasutaka Nakata si zaslouží pozornost ještě jednou. Dříve než se skupina Perfume dala vůbec dohromady, již několik let fungovala dvojice capsule. Zpočátku si hrála se styly jako Shibuya-kei, lounge nebo nu-jazz, později svou kreativitu přenesla k daleko tvrdšímu elektronickému soundu. Poslední alba jsou tak často srovnávána s produkcí skupin jako Justice nebo Daft Punk, Nakata ale i tak nepřestává tvořit i přístupnější a líbivější electropop. Kromě capsule se věnuje i dalším projektům a příležitostně odskočí k remixování. Jeho remix hitu Kylie Minogue "Get Outta My Way" se navíc dostal na poslední remixovou desku této australské divy a bylo to vůbec poprvé, co se tak mohl dostat k uším západních posluchačů přirozenou cestou.

capsule - JUMPER

---

---

Japonská hudební scéna je složena ze stovek zajímavých umělců a tento výčet je jen špičkou ledovce a odrazem pouze několika málo žánrů. Rozmanitost a dynamika japonského trhu je natolik zajímavá, že pokud se přenesete přes prvotní fázi, kdy vám daný jazyk přijde spíše směšný, než abyste písničky v něm zpívané brali vážně, budete odměněni záplavou kvalitní hudby. Plocha jednoho článku však rozhodně nestačí pojmout všechny žánry, a proto o těch tvrdších zase někdy příště.