Na teploměru se rtuť pohybovala někde kolem pětadvacítky, fronty byly na nádraží (lidé čekající na festivalový autobus, který by je dopravil do areálu), fronty byly před turnikety, za nimiž se prostor festivalu Bažant Pohody skrýval. Jako kdyby se návštěvníci (hipsters, intelektuálno, party boys, party girls apod.) nemohli dočkat, až jejich oblíbené tři dny v roce začnou. Jak organizační jazyk předpovídal, vše odstartovalo úderem čtvrté hodiny odpolední. A vlastně už od prvních okamžiků jako kdyby každý chtěl z festivalového názvu pohoda vyždímat maximum. I když jasně, našli se i příznivci takzvané totální pohody, kteří už v ty čtyři nebyli schopní si postavit stan.

Tak jako každý rok je po prostoru ohraničeném festivalovým plotem rozeseto takové množství atrakcí (zde rozhodně přejato ze slovíčka "atraktivní"), že i kdybyste náhodou vzali kámoše/kámošku/přítelkyni/přítele, u kterých je hudba až na druhém místě, ručím za to, že se tady nudit nebudou. Ručím životem i sbírkou vinylů, fakt! Ať už to jsou střípky z matějské v režii kolotočů, co způsobují žaludeční holocaust, nebo nejrůznější variace na fotbálky, vodní legrace, pinčesy, bungee, nejrůznější workshopy, možnost si zacvičit jógu, procvičit vlastní tělo z akrobacie nebo zvolit jiný kulturní okruh v podobě divadel a já nevím čeho ještě. Zkrátka je toho dost. Takový veletrh volného času a zábavy. A je příjemné vidět tolik možností, aniž byste je stihli všechny využít. Takový ten pocit maximálnosti, znáte to.

Hudebně čtvrteční program stojí tradičně na velkém jméně, které už ve světě ukázalo dost na to, aby se o něm psalo a mluvilo s respektem. Tento rok padla volba na Mobyho. A abych pravdu řekl, tato selekce se u mě nesetkala s přílišným nadšením. Jako povrchní příznivec alb před "Play", milovník sourozeneckých majstrštyků "Play" a "18" a negativní soudce všeho po tom jsem byl víceméně jen zvědavý, jak si Moby vede naživo. A bylo to přesně takové, jaké jsem čekal - nic víc než průměr.

Navzdory elektronice, kterou produkuje, vyrukoval na návštěvníky Pohody se živou kapelou, pocity nudy to ale neodvrátilo. Už dlouho se mi nestalo, abych si po patnácti minutách na koncertě řekl, že ta vyhrazená hodina a půl bude vážně dlouhá. Navíc s tou elektrickou kytarou jako kdyby vypadl z plakátu Right Said Fred. A co hůř, spíš než leader svého vlastního projektu mi připadal jako řadový člen kapely, jenž má právo si vždycky dojít za mikorofon poděkovat. Česky, slovensky i anglicky.

Přestože v jeho setu samozřejmě nechyběly několikrát mediálně přepudrované hity jako "Porcelain" nebo "We Are All Made Of Stars", toho mdlého pocitu z Richarda Melville Halla jsem se nějak ne a ne zbavit. I když působil sympaticky a tak trochu roztomile stydlivě. Nevím, kolik lidí to vidělo tak jako já, ale těch, co tomuto koncertu přihlíželo, bylo asi dvakrát tolik, než prostor před Bažant Stageí nabízí. A že je dost velká.

S jeho jménem spojené bylo mnohem zábavnější odpolední nacvičování taneční choreografie inspirované klipem k písni "Bodyrock". Za lektorského vedení tanečníků a choreografů Cmoreje a Bekra hojně zaplněný prostor v O2 stanu potil krev a napínal svaly, o kterých ani nevěděl, že je má. Mluvím teda za sebe, protože já měl po tom hodinovém drilu problémy s plynulou motorikou. Několik vybraných šťastlivců se pak dostalo na hvězdná prkna Bažant Stage a před Mobyho vystoupením mohlo ukázat své nově nabyté taneční schopnosti. Já mezi nimi samozřejmě nebyl, i když bych vám přál to vidět.

Jako zážitkově hodně kalorické musím zmínit ještě vystoupení tanečních mystiků Nederlands Dans Theater II: Minus 16 nebo set drum and basového dráždiče B-Complexe, jehož návštěvnost doslova obtékala už tak dost velký O2 Stage stan. I když je fakt, že tento úkaz byl ve čtvrtek docela častý.

Pohoda začala a všude zde vládne. Praží to, praží. Stínu si nejvíc užijete při vychlazeném Bažantovi, takže já to zatím balím a jdu se na něj podívat!