To nejdůležitější hned na úvod: druhá deska projektu Bon Iver je zatraceně dobrá. A to i přesto, že Justin Vernon neopakuje osvědčenou formuli z Emmy. Je pořád stejně melancholický, stejně fatální a stejně naléhavý, ale osamocené skromné lo-fi zpovědi střídá relativně fullbandový a ambiciózní zvuk, který už nestojí jen na texturách z rozladěné kytary a copyrightuhodného falsetu, ale na plnohodnotném indie soundu, ve kterém se nosné prvky a nápady střídají a vzájemně doplňují. Zásadní rozdíl je prostě v tom, že Emma je Emma a Bon Iver, Bon Iver je tím, čím měla svého času (zřejmě) Emma být.

Pro vysvětlení malý výlet do historie. Justin Vernon utekl před čtyřmi a něco lety v zimě do srubu svých rodičů, kde si tři měsíce s kytarou vyříkával své vnitřní démony a nepřízeň osudu (všemu předcházela těžká nemoc, rozchod s přítelkyní a rozpad kapely) a u toho psal písničky. Napsal jich devět, všechny si je nahrál na demo pásek a plánoval je přehrát řádně ve studiu. To se však nestalo. Samotné demo totiž sklidilo natolik über-pozitivní reakce, že jak Vernonův self-release z roku 2007, tak i oficiální vydání labelu Jagjaguwar v roce následujícím šly k posluchačům v původní "srubové" podobě.

I proto je "For Emma, Forever Ago" na první poslech odlišná od Vernonovy předchozí tvorby. Ona neopakovatelná syrovost demo nahrávek se v kombinaci s jeho osobním příběhem dokonale protnula. Rozladěná kytara, neznějící bubny, nesrozumitelný zpěv, pohádka o osamoceném a osudem zkoušeném bardovi - to vše se spojilo v jeden emocemi nabitý celek, který oslovoval svou upřímností a jedinečností. Ve své podstatě - pokud jste se oprostili od všeho kolem a zaměřili se pouze na písničky - však šlo o přirozený krok kupředu od jeho skupiny De Yarmond Edison. O krok, který již dvakrát naznačily jeho předchozí dvě sólovky.

Na "Bon Iver, Bon Iver" Vernon vlastně jen dotáhl celý nahrávací postup až do konce. Z demo nahrávek tentokrát udělal kompletní skladby. A všechno, co jste na Emmě milovali, je na nich taky. Jen se to skrývá za uhlazenější formou, lakem a šminkami. Pokud jste ale slyšeli épéčko "Blood Bank EP", nebude to pro vás žádné překvapení.

Jednotlivé písničky Vernon pojmenoval podle reálných míst a paradoxně tak trochu popřel to, co je o něm známo - celý ten patriotismus okolo jeho rodného města a celého Wisconsinu jakoby neexistoval. Věrný mu ale přesto zůstává uvnitř. Jde o takovou malou reflexi kočovného života úspěšného muzikanta - ačkoli haldu času tráví na cestách, v srdci zůstává stále tím klukem, který spokojeně okouzloval wisconsinské městečko Eau Claire živelným skáčkem. Vždyť i album a videoklip nenahrával v prosluněné Kalifornii, ale právě ve Wisconsinu.

Zatímco Emma okouzlovala skromností, zdánlivou jednobarevností a minimalismem, ze kterého vedla jediná cesta přes vrstvení vokálních linek, na druhém albu už Bon Iver nabízí košatější a hudebně barevnější plochy. Spontánnost je nahrazena instrumentačně vyzrálejším vývojem skladeb, na který vás připraví hned úvodní "Perth", v níž se Vernonův falset neustále prolíná s chytlavým kytarovým riffem a pochodovým rytmem. Oproti debutu tak emotivní vrcholy nejsou vytvářeny výhradně skládáním zpěvových linek přes sebe, ale kombinací hned několika hudebních nástrojů. Nikoli však snad na úkor naléhavosti či výjimečnosti písniček samotných.

Nejvýstižněji lze album asi popsat přes malou paralelu do světa výtvarného umění. Představte si Emmu jako sbírku devíti intimních skic wisconsinských lesů a horizontů. Její následovník vše s veškerou úctou k předchůdci doplňuje o kouzlo rozmanitosti barev i zdokonalením všech objektů a jejich vyvážení. Výsledkem je devět plnobarevných pláten, které respektují všechno, co bylo na skicách výjimečné. Místo striktně wisconsinských scenérií se jen rozhlíží i na jiných místech, vždy ale s familiérně známým rukopisem.

Ona provařená pravda o druhých albech platí u Bon Iver více než kdy jindy. Jedinečnost okamžiku, s jakým se na svět dostala Emma, je jednoznačně neopakovatelná. Justin Vernon však přesto potvrdil svou výjimečnost. Nepokusil se zopakovat syrovost úspěšného "debutu", nezkusil překročit svůj vlastní stín. Co bylo, bylo. Píše se rok 2011 a on nahrál konečně desku, kterou chtěl nahrát v roce 2007.

Příběh je tak konečně dopovězen do konce. Za celou tou legendou o smutném bardovi z wisconsinských lesů dělá tohle album obrovskou tečku. Tečku, která je hodná nejen gramofonů zarytých indie fetišistů, ale i mp3 přehrávačů a iPhonů svátečních posluchačů.