Před pěti lety zanechal Justin Vernon v zasněžených lesích Wisconsinu nesmazatelnou stopu deskou "For Emma, Forever Ago". U nás si za to vysloužil desítku a titul alternativního alba roku. Akademie ho objevila později, ale lepší než nikdy. V noci si došel hned pro dvě ceny Grammy a my jsme se u této příležitosti rozhodli vydat zpátky v čase až k Emmě... a ještě mnohem dál. Protože se tam skrývají desky a příběhy, které jsou mnohdy stejně silné jako ty, které již dnes dobře znáte.

Dobrá zima

Spousta lidí v dnešní uspěchané době mluví o tom, že by nejraději udělala za svým životem tlustou čáru, spálila všechny mosty, sebrala se a odjela někam mimo civilizaci do lesů. Že by nejraději vypadla ze stoprocentního pokrytí telefonních operátorů a televizních kanálů i všerozpínajících se wi-fi free zón někam, kde elektrické stožáry maximálně půlí krajinu na liduprázdnou a ještě liduprázdnější. Kde lišky a vlci dávají dobrou noc. Ale jen málokdo se rozhoupe k činům.

Justin Vernon se rozhoupal a ač jen na tři měsíce, i to stačilo k tomu, aby pod pseudonymem Bon Iver (z francouzského bon hiver - dobrá zima) vykouzlil z ušmudlané demonahrávky jednu z nejlepších desek roku 2008 "For Emma, Forever Ago". A vlastně i roku 2007, pokud vezmeme v potaz nízkonákladový self-release. Ale tenhle příběh už dnes zná téměř každý.

Jaké však byly osudy wisconsinského barda ještě před slavným tripem do lesů? Jaké projekty formovaly jeho hudební osobnost a nakolik úspěšné byly? A kdo vlastně je ona navždy v minulosti uzamčená Emma?

Bon Iver - Wolves (Act I & II) (2007)

Čisté vody

Ačkoli jde vše vyčíst z Wikipedie, vzhledem ke spojitosti s názvy Vernonových hudebních projektů je třeba zmínit i ty nejzákladnější infomace: Justin Vernon se narodil 30. dubna 1981 v tehdy padesátitisícovém městečku Eau Claire (z francouzského eaux claires - čísté vody) pod jménem Justin DeYarmond Edison Vernon. A než došlo na moniker Bon Iver, prošel projekty Mount Vernon a DeYarmond Edison a vydal dvě sólo desky pod jmény JD Vernon a Justin Vernon. Originalitu si holt schovával pro písničky samotné.

Byl, je a říká, že i navždy bude místní patriot. Zatímco příběh o Emmě a ztraceném srubu uprostřed neznáma hudební žurnalisté značně nafoukli a zromatizovali - sám Vernon dnes říká, že jen utekl na chatu k rodičům a musel čas od času nasekat dřevo a jíst vysokou, ale v chatě měl pivo, elektřinu, počítač i internet, takže totální útěk před civilizací vypadá přece jen trochu jinak -, odkazy na Wisconsin v recenzích své opodstatnění mají. Bez nadsázky totiž prohlašuje, že Wisconsin je vším, čím jeho hudba je.

Co se jeho hudební tvorby před Emmou týká, napůl překvapí, ale napůl naopak překvapivě jednoznačně odpovídá na otázku, kde se celá deska vlastně vzala. Nejde totiž o nějaký zázrak, ale o přirozený vývoj. A trochu toho štěstí v neštěstí. V pravou chvíli se totiž spojily věci, které Vernon na svých předchozích projektech již zkoušel. Ale pojďme postupně, od Adama a od Emmy...

Zastávka první: Mount Vernon

Puntičkářsky čisté bubny, klavír, rozjařená kytara a hlasité dechy, které tvoří základ celkového soundu. Familiérní falset, ale nečekaně výrazný jazzový až ska feeling. Hudba Mount Vernon je tomu, co nabízí Justin Vernon dnes v projektu Bon Iver, vzdálená opravdu maximálně. K intimnímu tesknému bardopěvectví si lze totiž představit hodně protipólů, ale vstřícné, skočné a živelné skáčko je v tomto ohledu až na úplném vrcholu pyramidy.

Skupina Mount Vernon čítala celkem devět členů, vznikla v Eau Claire a na přelomu století nahrála dvě desky. První "We Can Look Up" během víkendu v Minneapollis v roce 1998, druhé "All Of Us Free" pak v roce 2000 už jen jako jeho dovětek; skupina se v té době rozpadla, aby se její členové - do té doby studenti tamní střední školy - mohli na čas rozutéct do světa za svými sny. Za vším stojí přátelství Justina Vernona a Joea Westerlunda, kteří dostali na druhém stupni skříňky vedle sebe, přičemž mezizastávkou byly hudební seance v garáži, během kterých společně s kamarády přehrávali coververze písniček Neila Younga.

Obě desky spojuje nesvázanost ambicemi a jde cítit, že byly nahrávány spíše jako kompilace oblíbených písniček z koncertů. Co je na jednu stranu zdánlivou předností, je však i základním problémem: dominantní je nekonzistentnost, přičemž tato výtka platí nejen v rámci stopáže celého alba, ale i některých písniček. Příkladem budiž předposlední skladba prvního alba "Superstatic" - balkánská dechovka si to pěkně na střídačku šest minut vesele rozdává v hodinovém noir hotelu se středověkou baladou a metalovým wannabe nářezem až z toho máte jeden jediný dojem: že je to celé vlastně docela "prdel".

Ne, nečekejte žádné zázraky. Pro budoucnost Vernona byla tahle štace důležitá v tom, že právě v tomto období se definitivně rozhodl, že chce muziku dělat naplno a pořádně, a že potkal spoluhráče pro mnohem důležitější projekt DeYarmond Edison. Eau Claire si přesto podmanit dokázal i tehdy, jeho pódiové charisma bylo totiž od počátku nepřehlédnutelné.

Vydaná alba:
Mount Vernon - We Can Look Up (1998)
Mount Vernon - All Of Us Free (2000)

Mount Vernon - Sandlot (2000)

Zastávka druhá: JD Vernon aka první sólová deska

Poté, co se jednotliví členové formace Mount Vernon vrátili z cest, řekl si, že obnovovat skupinu nebudou. Justin Vernon tak pod jménem JD Vernon nahrál svou vůbec první sólovou desku "Feels Like Home", která byla inspirována jeho cestou do Irska, kde strávil během studia na wisconsinské univerzitě jeden semestr. Většina písniček má stopáž až k pěti minutám, téměř polovina dokonce překročí i minut šest.

Až na úvodní titulní skladbu byste společné prvky s jeho předchozími či následujícími alby hledali ztěžka. Vernon se převážně představuje jako bluesový vypravěč, na vrstvené falzetové textury můžete zapomenout - čeká vás dvěma krabičkami marlborek bez filtru denně zastřený hlas. Výhradně se doprovází na akustickou kytaru, sází na bluesové riffy s lehkým country nádechem, případně folkolovrátkové vyhrávky a nesmí samozřejmě chybět častá intermezza na foukací harmoniku. Ve druhé polovině alba nakonec přeci jen utíká i k "tradičnímu" blues- až pop-rocku.

Na desku si našla cestu i sólová verze titulní skladby debutu Mount Vernon "We Can Look Up", na níž jsou slyšet náznaky toho, jakým směrem se Vernon vydá se svým následujícím projektem DeYarmond Edison, i rapová skladba z dvojky "Morning" pod názvem "Morning AM", ale stěžejní písničkou celého alba je (nepřekvapivě) úvodní "Feels Like Home". Emocemi nabitá melancholie, s jakou udělal o pár let později pořádnou díru do světa.

Justin Vernon v jednom z rozhovorů po vydání Emmy přiznal, že v té době poněkud přecenil poptávku a stále má nějaká neprodaná CD doma v krabici. Pokud je ještě neprodal, na eBayi by se po nich dnes jen zaprášilo. Na ceně nezáleží.

Vydaná alba:
JD Vernon - Feels Like Home (2001)

JD Vernon - Feels Like Home (2001)

Zastávka třetí: DeYarmond Edison

První opravdu dospělý a vyzrálý projekt Justina Vernona, hudebně jej sám zasazuje někam mezi Wilco a tvorbu Terryho Rileyho. Z písniček je cítit výrazný posun k sebejistotě a cílevědomosti - kompozičně jsou vystavěné s jasnou vizí, promyšlené v sebemenších detailech. Ostatně - vždyť právě ten perfekcionismus (v dávkování emocí) je u Bon Iver stěžejní; a tady je možné jej slyšet poprvé výrazněji. Po dvou letech společného hraní (pod novou hlavičkou, protože personálně se DeYarmond Edison protínali s Mount Vernon) se na svět dostala eponymní debutová deska, která jim položila Eau Claire k nohám, ale to jim bylo málo.

Zásadní událostí pro vývoj nejen DeYarmond Edison, ale vlastně i dvou dalších budoucích hudebních projektů, se stalo stěhování mezi první a druhou deskou "Silent Signs". Kapela po lokálním úspěchu debutu opustila své rodné město a vyměnila jej za Raleigh v Severní Karolině. Důvod? Prorostlejší hudební scéna, nové výzvy, větší úspěchy. A šlo o malé stěhování národů. Celá kapela - až na bubeníka Joea Westerlunda - totiž do té doby bydlela pospolu, včetně přítelkyň bratrů Cookových (šest lidí, čtyři ložnice, dvě koupelny). Stěhovali se totiž samozřejmě všichni. Jak důležité rozhodnutí to bylo, se ale ukázalo až mnohem později.

Přátelé, kteří spolu vyrostli a dlouhou dobu spolu hráli, po jisté době mimo domov zjistili, že se rozešli v tom, kam dále by kapela měla směřovat. A to ať již hudebně, tak i zeměpisně. Ve finále už totiž nikoho nebavilo hrát tehdejší repertoár a Justin navíc čím dál tím více pokukoval po návratu domů. Když se k tomu připočetly stupňující se problémy s játry - které vyústily v to, že Vernon pil víc a víc, čímž se jeho problémy ještě stupňovaly - bylo finální rozhodnutí jen otázkou času.

Definitivní tečku za DeYarmond Edison udělal hazard, přesněji jedna onlajnová pokerová noc, během které Vernon prohrál 220 dolarů, což pro něj tehdy byly všechny jeho úspory. Právě v ten okamžik si totiž uvědomil, že již není schopen všechny věci kolem sebe kontrolovat. Rozpad kapely byl ohlášen v září roku 2006 na MySpace profilu, kde se také objevilo ke stažení nevydané EP. Zbytek skupiny následně pokračoval dále bez Vernona a stále existuje pod názvem Megafaun.

Vydaná alba:
DeYarmond Edison - DeYarmond Edison (2004)
DeYarmond Edison - Silent Signs (2005)
DeYarmond Edison - Unreleased EP (2006)

DeYarmond Edison - Silent Signs (2005)

Zastávka čtvrtá: Justin Vernon aka druhá & třetí sólová deska

Během svého působení v DeYarmond Edison si Justin Vernon párkrát odskočil něco nahrát jen tak za sebe pro sebe, což ve finále vyústilo ve dvě malé raritky pro nejbližší fans. Na první pohled by se obě desky, jejichž náklad se spíše než na stovky dá počítat na stovku jednu, mohly ignorovat, jenže minimálně ze dvou důvodů to udělat není vhodné: 1) je na nich slyšet výrazná příbuznost s Emmou a za 2) Emma byla původně také nahrávána jen jako raritka pro pár nejbližších... Zkrátka: ještě než se Vernonův projekt DeYarmond Edison definitivně rozpadl, vypustil Justin do světa dvě sólonáhravky, které si zaslouží vaší plnou pozornost.

První "Self Record" dokazuje už od počátku, že Emma nepřišla z nebe. Úvodní "The Whippgrass" songwritingem připomene aktuální desku "Bon Iver, Bon Iver", ale zároveň by - v případě, že by byla nahrána na akustiku a odzpívána falzetem - bez problémů obstála také na Emmě. Že nejde o náhodu potvrzuje hned následující "Pier 39", brutální balada s klavírem nalazeným podle "Kid A".

Nejchytlavější skladbou desky je bezesporu country-folková citovka "Sides", která hodně odkazuje k DeYarmond Edison a vyjímá se tak trochu zbytku alba, které Vernona posouvá přeci jen dále. (To nic ale nemění na tom, že "Sides" zasluhuje absolutorium) V jejím stínu pak zůstávají podobně laděné a podobně povedené "Ring Out" a "Redemption:1 (An Army Man And His Self-Discovery").

Najdou se ale i další nedeyarmondovské standout tracky: "Above The Code" je melodická bomba s dialogovým druhým hlasem ve falzetu (a mrazivou tečkou "Are you scared that the death is the end?"), dylanovský folk-lovesong "Swet, Sweet Magdalene", lo-fi trip "How Many?", který vám díky "špinavým" bicím a jejich antirytmu připomene syrovost Emmy, zpočátku minimalistická a skvěle vygradovaná "The Orient. And The Gatsby's Slew" (So many thoughts and so many time...).

A nechybí ani typické lyrické instrumentální meziskladby (folková "O're The Hills, 'kneath The Gape", experimentální "Right Down There In Your Tributary", jazzová "April Four").

Posledním předchůdcem Emmy je sedmipísničkové épéčko "Hazeltons", které přímo navazuje na "Self Record", pouze odmazává všechny odkazy na DeYarmond Edison. Tady jde již mluvit o přímé příbuznosti. Procítěný přednes, abstrakce, prolínající se zvukové plochy (vokální i instrumentální), wisconsinská lyrika... Jen samotné písničky jsou oproti předchozí sólovce přeci jen o něco méně melodičtější a hůře uchopitelnější. Výjimkou je v tomto ohledu titulní skladba "Hazelton", která boduje na plné čáře nejen svou melodičností, ale i oním absolutním vernonovským projevem.

Zásadní zjištění z obou sólovek je ale to, že z každé skladby jde více či méně cítit výjimečnost současného vernonvského songwritingu. Už od roku 2005 to v něm bylo, jen jsme potřebovali příběh o outsiderovi z loveckého srubu, abychom si všimli.

Vydaná alba:
Justin Vernon - Self Record (2005)
Justin Vernon - Hazeltons (2006)

Justin Vernon - Hazelton (2006)

Konečná: Emma. Dávno a ještě dál

A kdo že tedy je vlastně ona Emma? Podle některých zdrojů by mohlo jít o Saru Jensen, saxofonistku Mount Vernon a Vernonovu první lásku. Sám Vernon však volí v odpovědích na tento dotaz odpověď obecnější a složitější: "Emma není člověk. Je to místo v čase a prostoru, na kterém se zaseknete a nevíte, jak z něj utéct. Emma je bolest, kterou nedokážete vymazat."

To be continued...

---

P. S.: Všechny desky, o kterých se v článku rozepisujeme, se valí v zaprášených koutech P2P sítí, či v torrentech s minimálním počtem seedů. Něco najdete také na YouTube. Vše bude vyžadovat nějaké to úsilí, proto malý tip: pokud jste Bon Iver propadli, chcete slyšet více, ale nezajímá vás proč, kdo a jak, začněte u dvou sólovek z let 2005-2006 a pokračujte k DeYarmond Edison; pokud vás ale zajímá proč, kdo a jak, určitě začněte od Mount Vernon. Jde o poznávačku sakra zajímavou a podmanivou.