Prázdniny obvykle nebývají dobou, kdy by se po koncertní stránce děly ty nejzajímavější věci a přesto nás v jejich polovině zastihla jedna z největších koncertních událostí letošního roku. Nejslavnější skupina druhé vlny reggae music, Black Uhuru, navštívila naše hlavní město a svoji koncertní sestavu posílila o slavné "riddim twins" Slye & Robbieho. Ale pěkně popořádku.

Do Roxy jsem se dostal až téměř na konci úvodního setu, který obstarali čeští reggae pionýři Švihadlo. Vzhledem k tomu, že jsem slyšel pouze poslední dvě skladby, nebudu jejich vystoupení hodnotit. Jako vnadidlo na hlavní hvězdy večera však ale zřejmě posloužili spolehlivě. Stejně tak jsem nebyl svědkem dýdžejského vystoupení, které po koncertu následovalo. Tedy ani o něm zde nebude jediného slova. Zabývat se budeme pouze hlavní hvězdou večera.

Kolem deváté hodiny na pódium konečně vyskočili ti, na něž všichni čekali - tedy otec zaladatel Derrick "Duckie" Simpson, kytarista Don Carlos, klávesák Garth Dennise, zpěvák Junior Reid a vokalistka Olefunke. To vše podrženo rytmickou sekcí, bubeníkem Sly Dunbarem a basákem Robbie Shakespearem, kteří patřli ke kmenové sestavě, ale pak se trhli a dnes jsou spíše něco jako stálí spolupracovníci. Pokud jejich jména neznáte a přijde vám divné, že jako features nejsou uváděni zpěváci, ale instrumentalisté, pak byste je na koncertě měli rozhodně slyšet. To, co se totiž téměř dvě hodiny řinulo z reproduktorů, byla dunivá masa reggae a dubu, jež hned tak nezaslechnete, a hlavní podíl na tom měli právě tito dva pánové. Reggae Black Uhuru pochopitelně není žádná limonádka typu UB40, nebo nedej bože Full Cyrcle. Jejich reggae je hrozivé, a přesto zábavné, neuvěřitelně strhující a hutné. Ačkoliv všichni muzikanti předvedli naprosto neslýchané výkony, největší pozornost na sebe strhovali právě Sly & Robbie. Veřejně prohlašuji, že se všichni metaloví bubenící světa můžou jít naprosto klidně bodnout. To, co dokáže Sly dostat z klasické bicí sestavy, nezahraje žádný hardcoreový nebo deathmetalový bubeník, kdyby se nakrásně posral. Leda, že by byl od hlavy až k patě černý jak bota. Kromě klasického reggae rytmu totiž Sly s oblibou zrychloval a přidával údery do mezidob, až zničeho nic hrál breakbeat jako víno a tento zběsilý rytmus nejen že klidně držel několik minutl, ale ještě vypadal, že se u toho náramně baví. V těchto okamžicích zbytek kapely přestával hrát, aby se rytmice dostalo toho správného vyznění. Když už vás však breakbeatové bicí cupovaly na kousky a v Roxy bylo jako v papiňáku, vstoupila do toho Robbieho jako med lepkavá baskytara, která vás zase poslepovala dohromady a na to se přidala i klávesová kila, kytara, zpěv a tak dále. A to neustále dokola. V některých okamžicích bylo opravdu těžké z přemíry vibrací nevyletět z kůže. Sranda je, že to ale samotné muzikanty stálo pramálo úsilí. Oni si prostě jen tak hrají, a čirou shodou okolností jejich "hraní jen tak" dosahuje muzikantské úrovně, na kterou se většina obyčejných smrtelníků neshrabe ani skrze celoživotní dřinu. Ti hošani se u toho klidně mohli opalovat, nebýt už takhle opálení až až. Skutečně úžasný zážitek. Škoda jen, že po několika minutách bylo v Roxy opět nedýchatelno a teploměr lezl až kamsi ke stropu. Jak bylo avízováno, podlaha je spravena - doufejme, že teď je na řadě vzduchotechnika...

Rozepisovat se zde o samotných skladbách atd. by podle mého názrou bylo mlácením prázdné slámy. Jakákoliv fakta jsou totiž naprosto druhořadá a jejich milovníci se bez nich tentokrát budou muset obejít.. V této hudbě jde pouze a výhradně o autentický prožitek. Tečka. A já tam byl a já si to autenticky prožil. Kdo se toulal jinde, nechť brečí. Tečka.

Black Uhuru feat. Sly & Robbie, Roxy Praha, 24.7.2001