Do vysočanské O2 Areny právě na bílém koni přicválal (rozuměj - ve stříbrném Lotusu přijel) Richard Gere. Kapela jako na povel přestala hrát, Maria přestala zpívat a světla v hale se rozsvítila. Všichni si tak mohli prohlédnout ten patnáctitisícový sbor, jednohlasně pějící "It must have been love, but it's over now..." Byl to fantastický, skoro až dojemný okamžik!

Ono jich bylo víc - ať už povedený split evergreenu všech 80s - 90s parties "How Do You Do" s "Dangerous" nebo precizně zazpívaná balada "Perfect Day", po níž nebral aplaus konce. A co teprve česká klasika "Škoda lásky" (mimochodem, tahle skladba má i svoji švédskou verzi) v podání doprovodného kytaristy? Zatímco někteří umělci (slyšíte ten sarkasmus?) suverénně halekají "Hello Czechoslovakia", Roxette si pro každou zastávku turné připravili vlastní interpretaci tradiční písně dané země. Milé a sympatické.

Mile a sympaticky působila na úvod také Debbi se svojí kapelou. Možná lehce vyjukaně, ale kdo by v čerstvých osmnácti před vyprodanou halou nebyl. Pokud se jí klepala kolena, nebylo to znát; hlasově excelovala. Možná zvědavě nakoukla i do šatny pro hlavní hvězdu, aby věděla, na co se může za pár let těšit... Ale to se bude muset ještě hodně snažit.

Zpátky k Roxette. Nehledě na výše zmíněné světlé okamžiky, i těm nejzarytějším fanouškům muselo být po dvouhodinové produkci jasné, že jejich čas se pomalu chýlí ke konci. Proti až příliš znatelně převažovala nad pro. Jistě, všichni vědí, jakými zdravotními problémy si Marie za poslední léta prošla, a tak nikdo nemohl čekat zázraky. Jenže i s přivřením obou očí byl její vokální výkon zklamáním. Zatímco v pomalých a intimních skladbách zněla poměrně jistě, v těch energičtějších jí naprosto chyběl drive. Chvílemi nebyla slyšet, do vyšších a náročnějších pasáží se často vůbec nepouštěla a pomáhala si všelijakými berličkami. Když měla přijít gradace (třeba závěr "Fading Like A Flower"), na výrazu nijak nepřidala. Jakoby se bála do zpěvu více opřít - možná se šetřila, možná už to tam zkrátka nemá. Naopak Per působil svěže a mnohem jistěji.

Celkovému vyznění koncertu nepomohla ani příliš všední a obyčejná produkce. Šestnáct let od posledního světového turné bych čekal přinejmenším velkoplošné obrazovky, aby z koncertu měli něco i fanoušci v horních patrech haly. Čekal bych větší show a celkově více slavnostnější a pompézní nádech. Na druhou stranu - to, kvůli čemu všichni především přišli, dostali podle očekávání. Vždyť kromě tří nových kousků servírovali Roxette jenom samý starý a fajnový matroš. "The Look", "Joyride" nebo "Listen To Your Heart" prostě nestárnou. Jeden hit za druhým druhého, výkřiky: "Marie, I love you", hurónské skandování Roxette, Roxette a sentiment i nostalgie v míře vrchovaté.

Sláva Roxette sice vyhasla, ale stále doutná. A ještě dlouho doutnat bude. A tak jedinými zklamanými byli pouze polsky hovořící překupníci lístků před halou.