Když před třemi vyšlo debutové album projektu The Last Shadow Puppets, vypadalo to, že Alex Turner z Arctic Monkeys se spojil s Milesem Kanem jenom proto, že chce pomoci kamarádovi se zviditelnit. Ten v té době opravdu nebyl moc známý a desky obou jeho bývalých kapel (The Little Flames, The Rascals) nevypovídaly o tom, že by Kane byl příliš talentovaný muzikant. V The Last Shadow Puppets nakonec ale překvapil a oba muzikanti se obohatili navzájem. Turner s Monkeys natočili "Humbug", na kterém přišel obrovský posun, a Miles Kane teď jde poprvé sám s kůží na trh jako sólový umělec. I když je pravda, že sám zas tak úplně nezůstal.

Především zůstal Turner, jenž je podepsaný pod polovinou alba. Přesto nahrávka nepřipomíná The Last Shadow Puppets především proto, že režii alba "Colour Of The Trap" má na starosti Miles Kane. Co zůstalo, je retro sound a inspirace zvukem šedesátých let minulého století. Barokní pop The Last Shadow Puppets ale vystřídal psychedelický garážový pop rock. Kane údajně chtěl hutný rock'n'rollový zvuk. To se mu sice úplně nepovedlo, ale zato se mu podařilo natočit kolekci příjemných popových melodií.

Nejvíc se mu daří v momentech, kdy nezní jako kapela jeho kamaráda (jako například v "Telepathy", což je jasná turnerovka, nebo v "Take The Night From Me", na které se Turner kupodivu nepodílel). K těm nejlepším patří singlovka "Rearrange" s chytlavou basovou linkou, se slokami, které by se neztratily ani u Motownu, a s lehce zapamatovatelným refrénem. Pak to jsou skladby, které Kane natočil s malou pomocí přátel: "My Fantasy" s vokály Noela Gallaghera, "Quicksand" s Gruffem Rhysem (podílel se celkem na čtyřech písních) a duet s francouzskou herečkou Clémence Poésy (asi ji budete znát z "Harryho Pottera", kde se objevila v roli Fleur Delacourové) ve skladbě "Happenstance", kde její sexy hlas skvěle doplňuje Kanea a připomene spolupráci Jane Birkinové a Sergea Gainsbourga. Z těch rockovějších kousků zaujme explozivní vypalovačka "Inhaler" a "Better Left Invisible", která zní trochu jako Lennonova "Cold Turkey".

Přestože ve své podstatě nejde o žádné převratné album, Miles Kane si zaslouží uznání za to, jak deska drží pohromadě a jak si dokáže pohrát s šedesátkovým zvukem. V jeho případě totiž nemáte pocit, že by někoho vykrádal, ale onen zvuk je pro něj pouze prostředkem, jak se vyjádřit. A zní to všechno nečekaně komplexně. Teď už jen zbývá doufat, že "Colour Of The Trap" je jen začátek, přičemž to nejlepší nás teprve čeká. Snad nás příště přesvědčí, že stejně jako s šedesátkami dokáže pracovat i se současnou hudbou.