O mé osobě se všeobecně ví, že mám Mobyho hudbu opravdu moc rád. Jeho kariéru sleduju již téměř od prvního singlu "Go", a tak jsem jako asi většina jeho fanoušků s nevolí pozoroval, jak na svých posledních hudebních počinech tápe. Je jasné, že když nějaké desky prodáte deset miliónů kusů ("Play") a té další úctyhodné čtyři ("18"), přirozeně je na vás vyvíjen tlak, který jen málokdo ustojí. Ani Moby tohle v minulosti nedokázal.

Na albu "Hotel" chtěl být za poprockového zpěváka, na "Last Night" si uvědomil, že pěkně stárne, a tak si začal opět hrát na juchajícího DJe (tuhle desku mám ale i po letech dost v oblibě), a pak to celé úplně zabil posledním počinem "Wait For Me", který je pouhou kolekcí smutku a deprese a navíc přišel v okamžik, kdy na tuhle hudbu mnoho lidí nemělo náladu. Těmto všem věcem se snažil na novince vyhnout.

Netvrdím, že se mu to zcela povedlo, ale osobně považuji "Destroyed" za to nejlepší, co od "Play" a "18" natočil. Možná to bude tím, že většinu písní napsal v noci nebo ráno po hotelových pokojích, kdy byl všude klid a on měl i čistou hlavu na skládání. Možná je to tím, že opravdu zestárl a mnoho věcí si uvědomil. Asi nejlepším příkladem je pilotní singl "The Day", který je sice melancholicky laděný, na druhou stranu já v něm cítím jakousi naději, že teď už bude jen líp.

Nechci tvrdit, že "Destroyed" je převratným albem, z kterého se všichni posadíme na prdel, ale Moby dokázal vybrat z více než čtyř stovek písní, které pro album napsal, těch patnáct nej, které mu do konceptu desky připadaly být nejvhodnější, a podle mě se mu to povedlo. Jistě mnoho lidí potěší odkaz na jeho prvotní tvorbu ("Victoria Lucas"), jiná píseň pro změnu jako by vypadla z oka jeho starším hitům (když zavřete oči, do "After" si můžete pobrukovat i "Extreme Ways"), a pokud znáte Mobyho druhou tvář v projektu Voodoo Child, taky nebudete zklamáni ("Lacrimae").

Ano, dá se říct, že Moby tentokrát vsadil na jistotu, uvařil tak trošku od všeho něco, to poskládal tak, aby to nenudilo, dobře se to celé poslouchalo, nic na desce nerušilo a posluchač si desku pustil znovu a znovu a znovu. Jistě, můžeme mu vynadat, že vykrádá sebe samého, posmívat se tomu, že stále používá stejné analogové mašinky nebo že není zrovna nejlepší zpěvák, ale ať už se na to koukneme z jakéhokoliv úhlu, ve svých pětačtyřiceti letech se tento hudební mág nejspíš opět našel a uvědomil si, že na experimenty jakéhokoliv druhu nemá. Nebo možná i má, ale nikdo mu na ně není zvědavý.