Jack White je jedna z nejvýznamnějších person soudobé rockové hudby. Pokud jste někdy pochybovali o jeho posedlosti muzikou, lásce k ní a závislosti na ní, podívejte se na skvělý film "It Might Get Loud". Mnohé vypovídají i jeho četné hudební aktivity a projekty (takže nedávný zánik The White Stripes snad tak bolet nebude) a pochopitelně je záhodno zdůraznit, že White je velký milovník staré muziky. Produkce nového alba Wandy Jackson "The Party Ain't Over" je tak především splněním Jackova snu, retrovýletem a holdem Dámě s mikrofonem.

White je producentem a klíčovým muzikantem desky. Obklopil se parťáky z The Raconteurs a ve svém studiu v Nashville vyvolal ducha minulosti. Wanda Jackson v této seanci plní úlohu média a dělá to parádně. Tolik energie a dravosti jí můžou závidět i zpěvačky mladší o padesát let. Má to šťávu, ať je to country, rokenrol, soul, ať původní verze skladby má třicet nebo pět let, což je případ "You Know I'm No Good" z repertoáru Amy Winehouse. V této a Dylanově písni "Thunder On The Mountain" došlo k zajímavému zacyklení: jsou to celkem mladé písničky, jež ovšem znějí záměrně staře a teď se jich ujala zpěvačka z doby, kterou tyto nahrávky měly evokovat.

Muzikanti hrají s vervou a chutí, zábavné je taky sledovat Wandiny hlasové polohy, dokáže být drsná i něžná, jednou hrká jako starý vagón, jindy zní neuvěřitelně mladě a rozhodně byste jí nehádali přes sedmdesát. White tomu ještě občas pomůže, když hlas zpěvačky prožene neodolatelně archaickým efektem ("Nervous Breakdown") nebo ho nechá zbortit společně s pořádně naboostrovanou kytarou ("Shakin' All Over").

Je to krásné, když takový borec jako Jack White vystřihne poctu staré muzice a Paní zpěvačce. Jak by to třeba vypadalo u nás, kdyby Honza Muchow produkoval takovou retro desku, kde by zpívala Yvonne Přenosilová? To by se mi taky líbilo.