Jaký je recept na kvalitní live album? Zahrát ty největší pecky z nejúspěšnějších desek kariéry, k tomu přidat trochu nového materiálu a to vše pojistit hvězdným hostem. Tady jsou Uriah Heep se svým "Live In Kawasaki Japan 2010" a splňují to na jedničku.
Vydáno: 28.3.2011
Celkový čas: 69:05 + 50:43
Skladby: CD 1 - Wake The Sleeper, Overload, Bird Of Prey, Stealin', Love In Silence , The Wizard, Traveller In Time, Easy Livin', Poet's Justice, Circle Of Hands, Rainbow Demon, All My Life, Paradise / The Spell
CD 2 - Rain, Free 'N' Easy, Gypsy, Look At Yourself, Angels Walk With You, Shadow, July Morning, Lady In Black
Vydavatel: Mystic Production
Než se na musicserveru probudí:-) (merhaut, 08.05.2011 14:28) Reagovat
Uriah Heep
Into The Wild
Nová deska Uriášů je konečně hardrocková, jak má u veteránů být. Shaw přestal blbnout, konečně zpívá bez příkras, rovně jako chlap. Kapela samozřejmě „vykrádá sebe sama“, hlavně Lanzon se převtělil do Kena všemi rejstříky svých hammondů. Důležité je, že se zadařilo při skládání. Povinný uriášovský rukopis není podroben útrpné tortuře jako minule, skladby mají hlavu i patu, švih a eleganci.
Paráda od prvního Nail On The Head. Riff opravdu udeří hřebík na hlavičku jak kladivo bohů. Tak má hrát stará kořenová kapela, tak má znít hardrock s rodokmenem. Svižná I Can See You je ještě bušivější, k tomu pár milých uriášovských ozdůbek. Hocus Focus by se mohla jmenovat titulní pecka, třetí song v pořadí. Dokonce i prokomponované kusy mají sílu a působí i při vnitřní rozmanitosti celistvě, žádná látačka a hrbatej šev. Kaskádová Trail Of Diamonds připomene pár momenty to lepší z Magician’s Birthday, zahuštěný sound a závěrečná figura mi pak navozuje Pilgrim. Na první poslech vrchol alba. Vícerychlostní Believe, pět minut přeletů do třiasedmdesátého. Ani u balad se tentokrát současní Uriáši nemusí rdít studem, houpavá Southern Star je kompozičně sice slabota, výrazně nahoru ji však táhne sound. To samé platí i pro pár docpávek ke konci desky (T-Bird Angel). Především vpravdě boží nástroj Hammondy nedopustí, abych se při poslechu Nail On The Head
jakkoliv ošíval, závěrečný Kiss Of Freedom je pak vášnivý polibek jak ze starých mladých časů…
Box ze zadního hemisférového šuplíku vytáhl sadu riffů, tu a tam opsaných (nejen Page a Akkerman škytají) a vypsaných, vesměs ale vhodnějších než jeho někdy dříve až otravné neustálé kostrbaté pidlikání. Na Into The Wild se na ně dokonce těším, tak je ho tam málo. Mick doslova překročil svůj stín. Tak osvobozeně (sám od sebe) ještě nehrál a nevypadal (konec „omlazujícím“ přelivům). Samozřejmě, že v šedesáti už nebude vymýšlet nové neotřelé postupy, spíš se navrátí ke svým zřídlům. Svou úzkoprofilovou nezaměnitelnost obětoval ve prospěch celku.
Jakoby se Uriah Heep ohlédli zpět do dob, kdy oni, Deep Purple, Black Sabbath a hlavně Led Zeepelin kovali dějiny. Na Into The Wild vedle spousty dalších paralel proto ani obligátní vlnivý Kashmir nechybí, schválně, kdo jej objeví Jinými slovy, staří hardrockem musí dnes držet při sobě…
Kdybych měl vytáhnout letmý příměr z první signální, album mi navozuje náladu Sweet Freedom. Kdo mě zná, ví, že je to vyznamenání. Tuhle desku bych na koncertu celou přežil, co, z většiny prožil! A to vše píšu po jednodenní sadě tří poslechů.
Jaromír Merhaut ***** 5/5
Ken Hensley & Live Fire
Faster
Edel 53:03
Začátek víc než slibný, vzduch se otřásá Kenovým riffem hammondů a Ken Ingwersen imituje Boxe, co mu prsty stačí. Set Me Free (From Yesterday) je opravdová Kráčející skála, a lepší úvod si nelze ani představit. Zpětně i na Sweet Freedom.
Zbytek v novém čísle magazínu Rock+: www.rockplus.cz
Tweet