Letošní festival Lucky People Center Open Air Field byl ve znamení dvou zásadních očekávání. Prvním bylo počasí, které se prostě vydařit muselo (a na metropolitním Rádiu 1 se za tím účelem už od pátečního rána hrály výhradně pozitivní skladby), druhou věcí bylo to, že už týden před "Proboštskými jezery" se vědělo, že jeden z hlavních DJů - Laurent Garnier - stižený ušní infekcí nebude moci 29. června na LPC nasadit sluchátka. Takže se čekalo, jestli náhrada v podobě Amalgamation of Soundz bude pro dosud nerozhodnuté potencionální návštěvníky festivalu dostatečná.

V první řadě je nutné vypíchnout dobrou organizaci celé monstrakce. Cena vstupenky pro jednodenní festival za 440 Kč v předprodeji je relativní (vždycky se dá tvrdit, že je to moc, nebo naopak charitativně málo), nicméně večer se prodávala až za šest stovek. Oplotit totiž mamutí plochu profesionálními bariérami, zařídit kyvadlovou dopravu, postavit čtyři stany a dvě pódia, nalákat světové krále vinylů do Čech a všechny je tu ubytovat asi něco stojí. Hlavními headlinery Open Air Fieldu byly sice světové špičky, ale svůj prostor dostaly i domácí jména. Ať už to byli na tech-houseovém pódiu La-Di-Da nebo Tvyks, ve stanech Agent, Pavel Krejdl, Loutka, Elektromajk, Babe LN, Touchwood nebo domácí Floex, určitě mezi světovými jmény nezanikli. Naopak, posledně jmenovaný projekt Tomáše Dvořáka, "bojující" na domácí půdě za živou elektronickou hudbu, zanechal v Chill-Out zone více než příjemný dojem.

Jelikož jsem se nemohl rozčtvrtit a sledovat všechno najednou, berte prosím následující pohled jako subjektivní (jak jinak); prostě jako pohled toho, který přišel, zhodnotil a co neviděl, nehodnotil. Začněme odzadu - v Chill Out Zone se soustřeďovaly "klidnější povahy", sedělo se na skládacích stoličkách a byl to výborný prostor pro zklidnění bolavé hlavy. Domácí sestava Létajícího koberce připravila atmosféru letních festivalů svým bubínkováním, když ještě slunce stále intenzivně dávalo najevo, že za celou dobu festivalu ani nekápne. Projekt Biosphere nabízel jakési snové obrazy jak na projekčním plátně, tak v hudbě, kterou vytvářel a The Orb se (už za denního světla) představili dokonce v trojčlenné sestavě a místy možná až v příliš disonantní poloze. Každopádně došlo i na legendární "Little Fluffy Clouds" a vůdčí postava Alex Peterson v závěru mával svým černým vinylem nad hlavou, což vytvářelo dojem, že ho chce poslat do houfu, aby mohl být budoucí majitel jednou taky tak slavný jako on.

Hip-hopu moc nerozumím, v Orange Stage se pohybovalo asi relativně nejméně lidí, ale své vyznavače tento styl jistě má. Narozdíl od svých kolegů-stylů vytváří tento svébytnou kulturu, soustředěnou především na periferie velkých měst. Atmosféra Green, Red a Blue stage byla jedním velkým "naprosto vydýchaným a energií nabitým šapitó", která se od hlavního Tech-House pódia lišila často jen menšími rozměry tanečního prostoru. A to všechno proto, že jungle, progressive house, breakbeat a techno k sobě navzájem stále ochotněji natahují svá chapadla a zážitek ze setu závisí spíše na zručnosti DJe než na konkrétním stylu. Obrovský imaginární magnet, který zvedá ruce nad hlavu, byl pravděpodobně nejsilnější nad hlavním stage Tech-House. Absenci Laurenta Garniera jsem ani nepocítil a dlouho si budu pamatovat tři jména - Derrick May, System 7 a hlavně Dave Angel. May, který si ve světě vysloužil přezdívku "Miles Davis techna" nebyl za gramofony pro vzdálenější přihlížející vůbec spatřitelný - své udělaly jeho výška i barva pleti splývající s barvou noci. Ten člověk má nicméně štěstí, že co není vidět, může být slyšet, což v tomto případě platilo dvojnásob. Když se prostřídali britští System 7, kteří si mezi sebou a vařícím kotlem uvařených tanečníků posílali spokojené úsměvy, nastoupil Dave Angel a přesně podle pravidla "to nejlepší na začátek, doprostřed i nakonec" vybouchal z mnohatisícového davu před reproduktory originálními a bohatě rozvětvenými smyčkami to poslední statické, co v nich ještě mohlo být.

Po celou dobu trvání festivalu jsem osobně nezaznamenal nic, co by nějak narušilo hladký průběh produkce, lidi chodili sem a tam, zastavovali se ve stanech a na stejdžích, poslouchali desky u stánků nebo prostě jen přišli ukázat, co nového si koupili na sebe. I když si většina lidí koupila podobné výstřednosti a ve finále to vypadalo, jako když si ty spousty holčiček (a chlapečků) rukávníky a nohávníky vzaly ten večer na základě nějaké dohody, důležité je, že akce vyšla, nikde se neváleli opilci ani bahnomilci a všichni byli v jádru šťastní, bez ohledu na to, čím se "popohnali". Z vlastní zkušenosti vím, že si to člověk až do šesté ranní může užít báječně třeba jen o vodě, kávě a fazolích s tortilou.

Lucky People Center Open Air Field, Proboštská jezera, 29.6.2001