Dlouhých sedm let museli čekat fanouškové na nové album skupiny, která si statut kultu vetkla už do názvu. Kapela, která se v 80. a 90. letech zapsala do povědomí svými hutnými rockovými peckami, které se poučily zeppelinovskými riffy, melodičností a psychedelií Doors, energetičností punku, se rozloučila hodně nedoceněnou eponymní deskou v roce 94 (kde zmíněné vlivy už tolik slyšet nebyly). Zpěvák Ian Astbury nezůstal dlouho v nečinnosti, vydal pod hlavičkou kapely Holy Barbarians desku "Cream", druhý hlavní protagonista kapely, kytarista Billy Duffy, si dal větší oddych, ale také úplně nezáhalel. Loni také vyšla sólová deska Iana Astburyho, kde zpěvák se spolupracovníkem Chrisem Gossem využili elektroniky a dle mě tak vznikla jedna z nejlepších desek loňska.

V té době už byla jasná zpráva, že The Cult připravují novou desku. Jak se svěřuje zpěvák na výborně graficky zpracovaných webových stránkách, nevěděli, zda bude po letech fungovat společná chemie s Duffym. Když zjistili, že ano, a že dokonce výborně, nahrání nového materiálu nestálo nic v cestě. Jak zmiňují tamtéž, výchozím bodem pro nový materiál byla jejich chuť udělat pořádnou kytarovou desku, prostě (hard)rock, který bude sršet energií.

Záměr se jim podařil beze zbytku. Tahle deska je v historii kapely, nijak měkké, možná jejich nejtvrdší (ve smyslu nejenergetičtější). Zapomeňte na elektroniku, kromě "zašpiněného" vokálu v několika skladbách a občas nějakých divnějších zvuků na hranici slyšitelnosti jako v úvodu první skladby, tohle je prostě muzika postavená na kytarových riffech, šlapajících bicích, hutné base a výjimečném zpěvu. Na desce se prakticky nenachází žádná skladba, která by vám dala vydechnout, i u zpočátku jemnějších "Nico" (ano, věnovaná zpěvačce proslavené spoluprací s Velvet Underground) nebo "True Believers" rozhodně neusnete. Celé album je hodně vyrovnané, ale nutno zmínit "Take The Power" nebo "American Gothic", energetické pecky větší než první singl "Rise", pecky, po kterých by i králíček Duracell vydržel pařit opravdu déle než s obyčejnými bateriemi.

V produkci starého známého Boba Rocka si kromě porce hutné kytarové muziky také užijete silných melodií, to The Cult vždy uměli. Díky nezaměnitelnému vokálu Astburyho, který zpívá v životní formě, dostávají někdy z hlediska hudební invence normální (ne však tuctové!) skladby něco navíc. Hodně navíc. Je až neuvěřitelné, jak přesvědčivě zní tahle muzika. Zkušení Astbury, Duffy a bubeník Matt Sorum (basu nahrál převážně Chris Wyse, ve čtyřech skladbách Martyn LeNoble, v sestavě jsou však jako hosté, basa by mohla občas být víc slyšet jako ta Adamsova z roku 94) vědí, že tlačit na pilu nejde pořád, takže ve většině skladeb se vyskytují odlehčenější pasáže a teprve v refrénech se vše řádně rozjede. A texty? Nebudu předstírat, že jsem vše pochopil, možná v nich hledám více, než tam je, ale na pozpěvování s Astburym jsou.

Prostě The Cult jsou v plné parádě zpět, drží tak prapor "poctivé kytarové muziky" pořádně nahoře. Což je skvělé. A tady bych mohl skončit. Ale ne - neopouští mě kacířská myšlenka. Na své sólovce Astburyho vokál dostal v ne vždy klasicky rockových skladbách větší prostor, který si zaslouží, a nejen proto se posunul "dál". Pokud se v The Cult vyřádí ze svých rockových kořenů a přitom bude pokračovat se svém inspirativním sólovém hledání, bude to na rozdíl od nejmenovaného plátku opravdu super, jinak bych měl pocit, že díky výborným The Cult přesto o něco přicházím.

CD k recenzi poskytla firma Warner Music.

Album: The Cult - Beyond Good And Evil
Hodnocení: 9/10
Celkový čas: 51:04
Skladby: War (The Process), The Saint, Rise, Take The Power, Breathe,