Týden se s týdnem sešel a opět je tu semifinále SuperStar. Zatímco minulou sobotu se představily s klavírem holky, tentokrát tento úkol připadl na kluky. Většina z nich zazpívala lépe jak naposledy, ale nedá se říct, že by to bylo bez ztráty kytičky. Pánové se totiž prali s rytmem a jen málokdy měli navrch.
Live: Česko Slovenská SuperStar II
kolo: 2. semifinále - chlapci
datum: 26. března 2011
Předchozí kolo
© superstar.tv
Vůbec první, kdo okusil v sobotu večer pódium v pražské Incheba Aréně, nebyli semifinalisté, ale poměrně nesourodá dvojice
Ewa Farna a
Jan Bendig, která si střihla písničku z filmu "Camp Rock 2" "Stejný cíl mám dál". Přestože bylo jejich vystoupení mimo soutěž, stejně mi to nedá. Bude to nejspíš dané onou písničkou, respektive tím, jak je napsaná, nicméně jisté pasáže byly katastrofálně disharmonické, a to v každém slova smyslu. Navíc se ukázalo, že Ewa Farna je daleko lepší zpěvačka než Jan Bendig zpěvák.
Prvním soutěžícím byl tentokrát ten, který minule celé semifinále uzavíral, a sice
Martin Kurc. Jeho volba byla logická a současně taková sázka na jistotu.
Richard Marx a jeho "Right Here Waiting" je pro klavír přímo napsaná a Martin se pro tento žánr snad narodil. Nikdo se tedy nedivil, když píseň zazpíval naprosto bezchybně, vkusně a s přehledem. Ovšem už ve druhém kole spadnout do škatulky "slaďák" mu bude v těch dalších kolech házet klacky pod nohy.
Benjamínek soutěže
Martin Harich tentokrát sáhl do domácí kuchyně. Společně s
Desmod kuchtil "Som na tebe závislý" a dařilo se mu to daleko líp než minule s
Green Day. Přesto ale musím souhlasit s Palem Haberou, že tam byly místy menší, ale i o poznání větší problémy s rytmikou. Být to jiná písnička, asi by se to v ní ztratilo, jenže když zrovna písničky Desmod na rytmice hodně staví. Ale zase na druhou stranu, vzhledem k tomu, co předvedli někteří jeho kolegové, to byl opravdu jen detail.
Podobné je to i u
Bruna Marse a jeho "Just The Way You Are", která naopak stojí na určitém stylu frázování, což úplně nedotáhl
Noah Elenwood, a to i přes to, že jeho angličtina je samozřejmě skvělá. Jestli ostatním nevadily falešně zazpívané fragmenty, pak já musím říct, že mně ano. Opět je tu ale ještě druhá strana mince, kde musím souhlasit s porotou, že ačkoli tyto detaily vadily, celkové vyznění bylo natolik osobité, že se mi Noahovo vystoupení vlastně líbilo.
Matěj Piňák překvapil všechny nejenom změnou vzhledu, ale i výběrem "Láska moja" od Elánu a především tím, že sám zasedl za piáno. Následně sice za to dostal neskutečnou čočku od Pala Habery, ale i já, ačkoli jsem v ten samý večer viděl jednoho z nejlepších světových klavíristů, budu chválit. V SuperStar jde především o to něčím odlišit a pokud možno v pozitivním slova smyslu, a pokud je to tím, že umím na něco zahrát, pak je to jen dobře. Ono rytmické větvení běžný posluchač opravdu neslyšel a zbytek byl v podání Piňáka výborný, včetně těch výšek, kde si pomohl staženým chraplákem.
Odlišení přinesl i rastaman
Michal Šeps, ovšem bohužel ne to pozitivní. Do klavírního reggae znásilnil "Eternal Flame" od
The Bangles a já doufám, že tohle nikdy neuvidí
Susanna Hoffs. V případě tohoto "zpěváka" půjdu proti proudu a ptám se, jak se vůbec může někomu líbit? Skoro mi to přijde jako test národa -
Kam až s touhle blbostí dojdu? To opravdu nikoho neirituje to šlapání na jazyk nebo totální rytmický chaos, o angličtině ani nemluvě? Někteří jistě namítnou, že SuperStar je v podstatě estráda, nicméně tohle mi přijde jako pád do dob Petra Novotného.
Jan Werich ale už před lety tvrdil:
"To je blbý, to se bude líbit".
O moc lepší dojem nezanechal ani
Lukáš Ondruš s "Can You Feel The Love Tonight"
Eltona Johna. Možná to bylo lepší než minule, nicméně pořád to nestačilo na ostatní soutěžící. Především by se neměl dopouštět tak častých intonačních nepřesností, co je ale nejdůležitější: Lukáš je typ zpěváka, který ani Česku, ani Slovensku rozhodně scházet nebude.
Střídání stráží bohužel zlepšení nepřineslo, spíše naopak. To, co předvedl
Tomáš Jurenka s českou verzí "When I Need You" Lea Sayera, se dá jen těžko nazvat jinak než rytmický armagedon. Klavírista se velmi snažil alespoň zdánlivě udržet s ním jakous takous souhru, ale bylo to nad jeho síly. V tu chvíli pak bylo jedno, jestli zazpíval tak, či onak. To by tam musel dodat nádech originality a charisma jako Václav Neckář, ovšem tímto Tomáš bohužel neoplývá.
To není ovšem případ dalšího semifinalisty.
Jerguš Oravec oproti minulému kolu totálně změnil styl a navíc donutil přepracovat "Under The Bridge" Red Hot Chilli Peppers do klavírní podoby, což už je samo o sobě dosti zajímavé a zároveň drzé. Jeho proklamovanou nemoc jsem zaregistroval spíše v náznacích, jinak si ale troufnu tvrdit, že tenhle kluk by neměl mít problém propracovat se až do Top 5. Trable ostatních se ho prakticky netýkají, je muzikální a má velké charisma, ať s brýlemi, či bez nich
Předposledním soutěžícím byl
Lukáš Adamec, kterému sedlo toto kolo snad nejlépe. Prokázal výborný vkus už výběrem Vaša Patejdla a jeho "Nepriznané", byl naprosto přesvědčivý, přirozený a hlavně bez intonačních, či jakýchkoli dalších technických problémů. Jednoduše perfektní.
V podobném duchu se pak nesl i i výkon posledního semifinalisty
Petra Ševčíka. Ten snad ještě s větším přehledem vystřihl
Keane a jejich "This Is The Last Time". Jeho zpěv opravdu neměl chybu, což nejlépe vystihla porota, když ho vychválila do nebes. I mně se jeho výkon hodně líbil, ale přesto s ním mám jeden nebo dva problémy. V první řadě to byly až nepřirozené výšky v úvodu a pak, když Petr Ševčík zpívá, nemůžu se na něj dívat. V jeho projevu na kameru je cosi afektovaného, co k němu jako rockerovi absolutně nesedí.
Tento týden by se mohlo zdát, že bude problém na někoho ukázat prstem, protože částečně se kluci zlepšili a naopak někteří z nich se zhoršili. Nicméně po klavírním semifinále bych nepustil dál Lukáše Ondruše a Tomáše Jurenku. Proč Jurenku a ne Šepse? To je jednoduché - nuda a chaos jsou daleko horší než estráda a chaos.
Jak to viděl Honza Průša
Postavit večer na romantických skladbách přináší velká rizika. Jednak se daly očekávat kýble patosu, nešťastné výběry skladeb a naivní dětský sladkobol. To vše se ve druhém chlapeckém semifinále odehrávalo před obrazovkami a není se čemu divit.
Zajímavé bylo všímat si kontrastů. Mezi pány Kurcem, Ondrušem a Harichem na straně jedné a Jurenkou na té druhé jako by byla propast několika desetiletí. I když všichni čtyři předvedli hlasově slušné výkony, u prvních tří mi vadí jejich naivní sladkost, u Jurenka jeho stařecká, super stará statičnost. Ani jeden z nich nemá jiskru, žádného si nedokážu představit jako muzikanta, který by si svou hudbou dělal s lidmi, co chce.
To se z desítky semifinalistů daří jen dvěma samorostům, osobnostem Jergušovi a Šepsovi, a kdyby tu nebyli, šlo by o neskutečně nudný večer. Zbytek to bere moc zodpovědně (což je na škodu věci), anebo působí strašně přeslazeně a nezrale (což se na druhou stranu není čemu divit).
Martin Kurc je pro mě nepřirozený slaďoch, který bude mít stejný problém, jako měl Petr Bon Jovi Poláček v první sadě, totiž, že vše má postavené na podobě s Bryanem Adamsem.
Martin Harich zpíval velmi uvěřitelně a s obrovským nasazením, takže mu sedla i tak strašná písnička. Proto mi to nic neříkalo, i když to bylo hodně přirozené, a to se cení. U
Noaha Elenwooda mi stejně jako u Tomáše vadila jeho intonace, navíc mě neskutečně vytáčí jeho přeslazenost a neustálé usmívání. Nevěřím mu ani slovo a na rozdíl od Tomáše se mi jeho vystoupení nelíbilo. To
Matěj Piňák byl naopak velmi přirozený a i když změnil image k horšímu, jeho výkon patřil včera k nejlepším a mohl bych podepsat vše, co o něm napsal Tomáš.
V pohledu na
Michala Šepse se ale budeme vždy dramaticky rozcházet. Michal je král. Michal je i kašpárek, co neintonuje, ale kdyby tu nebyl, byla by SuperStar neukoukatelná nuda (zvlášť včera). Baví mě víc a víc. Je neuvěřitelný pohodář a to, co dělá, není rozhodně
blbý. Zda to připomíná estrády Petra Novotného, nevím (neviděl jsem), ale pokud ano, mohla to být ve své době docela zábava. I
Lukáš Ondruš mě zaujal víc než Tomáše, sice patří do té kategorie přeslazených naivních chlapců, ale v rámci možností a díky dobrému výběru se jeho vystoupení dalo snést.
Tomáš Jurenka byl jak z estrády z 80. let. Tam taky ti lidé většinou uměli zpívat, ale bavit to nemohlo ani štáb, který ty pořady připravoval. A to nekoukám na rytmus, ale na energii, kterou Jurenka neumí předávat dál.
Jerguše Oravce přesně vystihl Tomáš (za obrazovkou nebyly žádné bacily vidět), stejně tak
Lukáše Adamce (pro mě třetí nejlepší výkon večera).
Petr Ševčík sice všechny nadchl, ale mně vadí čím dál tím víc. Moc se snaží, moc chce, a i když zpívá dobře (výborně), je to z něj poznat a souhlasím s jeho neskutečnou afektovaností, kterou popsal Tomáš.
Příště už nechci slyšet Tomáše Jurenku (mohli bychom se unudit k smrti) a Martina Haricha (ten byl sice dnes mnohem lepší než minule, ale ze Slováků baví nejméně).